| Co jsme zač - co tu vlastně děláme? (Myslím církev, sbor, mě a vás… Dnes a jindy?). Text z Žd nám dává šanci - na to přijít, připomenout si to.
Mohli bychom to dnes udělat tak: dokážete si představit tu chvíli - kdy jste někde v polích, všude je mlha, jen nějaký ruch doléhá…, pak se mlha začne ztrácet, a postupně se před vámi ukazuje, co je to před vámi, co se to tam děje…
Tak něco takového bychom si teď mohli dopřát. Jako když se rozestupuje mlha… a ukazuje se, co je církev, sbor, zač… Postupně. V dojmech, které si můžeme postupně třídit, některé vyloučit, některé potvrdit. Tak prosím o trochu trpělivosti a soustředění. (A ty dojmy, pocity si dobře hlídejte, evidujte).
A
První zjištění (však je ještě dost mlha) je jenom:
Je (tu) to víc lidí najednou.
Už podle postav (vlastně zatím jen siluet) - různých lidí. Malí, větší, velcí, mladí, staří, muži, ženy… Asi silní, slabí…
Mlhy pomalu ubývá - je vidět víc: jsou jinak než na rynku. Nebo na ulici - kde si každý jde po svém, kde si kříží cestu, strkají do sebe, jeden někam spěchá, jiný stojí, a na něco čeká a navzájem nic spolu nemají.
Tady: nějak drží pohromadě. Někteří jsou si blíž, někteří dál, někteří se drží za ruce… Ale nějak to drží pohromadě.
To jsou první dojmy (při kterých ještě musíme mhouřit oči, ještě je hodně mlhy)…
Různí, drží pohromadě…
B
Taky vás napadá otázka - proč se nerozejdou, nerozutíkají? Jak to, že drží pohromadě?
Počkejte - je tam nějaký pohyb, jakoby to mělo jeden směr…
Oni jdou jedním směrem…
Jak, jak?! Tady je tolik možností.
Ať se dívám, jak dívám - ještě si nejsem jistý…
· Neloudají se. Není to jen tak "korzo". Je v tom nějaké úsilí, zdá se mi. Není to takové procházení se…
· Počkejte. Není to peleton běžců? Nějaký přespolní běh? Ne. Nikdo se netlačí dopředu…
· Že by maraton, kde se musí šetřit silami? Ne, určitě ne, tady se nezávodí. Není to kdo z koho…
· Není to prchající zástup? Lidé na útěku? Něco je žene? To ne! Nedohlížejí se dozadu. Žádné zoufalství, žádný strach, to by se poznalo…
|
· Není to demonstrace? Zažil jsem takové… Ale v nich byla vždycky nějaká agrese navenek, hesla, transparenty, bylo proti něčemu a někomu a za něco. Ne tady je to jinak. Není to proti něčemu… Je to nějak klidné.
· To spíš připomínají karavanu v poušti, která trpělivě…
To je to! Konečně vidím jasněji: Cesta, oni jsou na cestě. Poutníci. Comunio viatorum.
Na očích je jim to vidět - že někam jdou.
Já si skoro dovolím odhadnout kam…! Podívejte, to světlo v očích… To mívají lidé, kteří… jdou k setkání. Když ví, že na konci jejich cesty je čeká objetí. Jako když se vrátíte domů.
· Ale přece jen - teď vidím ještě něco: jdou tak spořádaně. Skoro jako jednotka vojáků. Jdou tak jako když mají velitele. Nebo vůdce. Který to je? Měl by jít někde před nimi. Ale já tam nikoho nevidím. Vy ano?
Tady nám už naše oči přestávají stačit - tady jde o pohled za obzor, za horizont, kam ta cesta vede, tady si musíme pomoci - textem. Je Jeden, který se ztratil - ne cestou, nezůstal vzadu - ale je vpředu, za horizontem. Ten je důvodem toho světla v očích (a asi i na srdci). Jdou za ním.
Ten dává odvahu čekat setkání - jako naplnění.
Takovému člověku se říká "Kristus". To je Ježíš-Kristus… Však o něm ti lidé spolu mluví. O něm zpívají písničky.
· A ještě na jedno nám nebudou stačit oči. Jde o to - že někteří na té cestě umírají… Prostě měli smůlu? Nedošli? (Bylo to na ně moc daleko?) Nedočkali se objetí? To ne. Ten konec, ten cíl - ten pro ně není ztracený. Oči vidí jen prostor - ale tady jde ještě o čas, a o další věci - jako o Lásku, kterou člověk následoval a které člověk jde vstříc…
Po téhle cestě stačí jít - dobrým směrem. Je skoro jedno, kolik jste ušli… Někdo (Bůh) ho sebere, zachytí. Pak se člověk může stát i součástí oblaku (svědků), který těm druhým pomáhá v orientaci v dobách, kdy padne mlha.
To je církev.
Třeba jste si řekli - chtěl bych být s nimi.
Takhle spolu být.
Mít to světlo v očích, jak mají ti, kteří se někam takhle těší.
Vědět, že se neztratím jen tak někde cestou.
Tak: Ano. Vy tam patříte. To je pointa.
Děkujeme za to, žes nás postavil na cestu, která vede k Tobě.
Děkujeme za společenství sboru a církve.
Ať se nám vrátí to světlo do očí, radost do srdce.
Děkujeme za ty, kteří jsou na stejné cestě s námi. Děkujeme za ty, kteří po té cestě šli před námi.
|
* * *
Mohu ještě dvě poznámky nakonec? Nechtěl jsem jimi skončit "kázání".
První: Ten dopis byl psán do sborů, kde se po létech (asi ne moc dlouhých) pronásledování (které ve sborech ale vydrželi!), začalo dařit trochu lépe - ale sboru se nezačalo dařit lépe, lidé "zemdleli" - začali opouštět tu cestu a to společenství a ten cíl…
Možná vám to je trochu povědomé? Po těžkých létech pobělohorské doby, po začátcích sboru, po stavbách kostela… (však jste to četli v našem sborníku…) pohodlnější léta, ale přišlo zemdlení…
Autor listu Žd do této situace navrhuje slavnost … nabízí možnost (druhého) pokání a na to navazující přijetí do křesťanského sboru . Možná to nebyl nejšťastnější (teologicky) nápad. V církvi se to neprosadilo.
Ale ta otázka - co s tím, když se lidé z toho zástupu poutníků a z té cesty vydělí… a pak si chodí jen po svém, a co všechno to znamená, a že to světlo v očích už třeba ani není, spíš taková temnota, a jestli takový člověk se na svých cestách jednou dočista neztratí - ta je… vážná, ne?
A ta druhá poznámka: až se pojedeme podívat do Močovic a na čáslavský hřbitov… to chápejte tak - že se dotýkáme "oblaku svědků"… Ta jména, a ty hroby - to není jen (smutná a uctivá) vzpomínka - jako ta cesta celá je zamířená dopředu, ale to jsou pro nás "milníky", které směr cesty "demonstrují".
|