Mirum

A

---

Nejprve: Viděli jste plést koš?
Musí mít svou osnovu (kostru). Ta zpevní celou konstrukci a potom i udrží tvar.

Když je něco "rozměklého, prolínavého", nepevného, chaotického, tak je potřeba tomu dát "osnovu", strukturu, kostru…, aby se s tím dalo něco dělat.
Skutečnost celá je tak - nepevná a chaotická. Byla by neúnosná, kdybychom ji pomocí rozumu (a pořádaných zkušeností) neproplétali takovou osnovou.
Tak takhle to je, takhle by to mělo být. Žijeme s tímhle zjišťováním, pocitem, a někdy tvrzením, někdy zuřivým tvrzením.
Chci (potřebuji) vědět, jak to je. Někdy opravdu zuřivě. A chci se o tom domluvit s druhými. Někdy se domlouvám vztekle, zoufale. Když se mi zdá, že se někde "osnova trhá", když mi ji někdo "překrucuje", křičím. A není divu...

Jen dvěma větami "filosofickou" informaci:
Duch, duše, hlava… něco v nás je prý schopné zachycovat… skutečnost do takové osnovy, do takového síta. Je něco v duchu, v duši (druhem) spřízněného s vším, co je, že je možné zachycovat, odrážet, zrcadlit tu "strukturu", tu "osnovu".
Měli pro to i zvláštní slovo: Logos (překládá se "slovo", ale je to hodně oslabený význam…).

Člověk ale nemusí být filosof, aby tohle cítil: je potřebí tahle osnova
O něčem přemýšlíte, abyste nakonec mohli říci, cítit: Tak takhle to je. Takhle by to mělo být. Vím, co čekat. Vím, co chtít. Vím, na čem si stát. A cítíte, jak svět "zpevněl". ("Takhle je to přece správně").

B

---

Další rys zkušenost s Bohem je: mystérium, mirum, tajemství.
Co to je, můžete začít tušit, když se postavíte za záda Jonášovi.

* * *
Jonáš měl svůj život, svou životní osnovu. Nevíme přesně, jaká byla, ale asi taková - běžná.
Pak jednoho dne dostala jeho životní osnova jiné, "šrafování". Dostal úkol jít do Ninive a říci tam - "žijete zle a za to budete muset nést zlé následky".
Nejprve to nechtěl přijmout, chtěl před tím utéci, ale ne že by mu to nedávalo smysl, to přece dává smysl: žijete zle a to vás dostihne.
Jen měl strach (protože smysl taky dává, že když se něco takového řekne, potká vás nenávist). Ale když pochopil, že musí… tak šel. Vzkaz v Ninive vyřídil a pak se posadil před městem a čekal - až se to stane.
Jde mu o to: jen se tak trochu ujistit, že ty životní osnovy (rozum) jsou pevné, nosné, že se to prostě stane. Počkat si na konec díla. Potvrzení osnovy. Já si to myslím, Bůh si to taky myslí… Teď už jen - kdy… se to stane.

Teď se postavte Jonášovi za záda a soustřeďte se na jeho (svoje!) pocity.
Ono to nepřichází, co mělo přijít, a patrně už nepřijde!!!
Tak… by to mělo být, "tak je to správné". A ono ne…?! A ono nic… Jen slunce pálí do hlavy. Jakoby chtělo roztavit, co tam člověk měl.
Dovedete si představit, co Jonáš cítí - ten zmatek, to rozhořčení, narůstající paniku a vztek.

Mystérium, tajemství. Nevystihnete, nezachytíte, nerozumíte, nerozkryjete a nedomluvíte se o tom… Jako když není ta osnova…?

* * *
Podívejte se na to ještě přes rameno pana Joba. Tam to je mnohem zřetelnější a silnější.
Jobovi se žije zle. O všechno přišel. Potkalo ho utrpení.
Tak se ptá: Proč? Jak je to možné? Kde se stala chyba? Přijdou jeho přátelé a pokoušejí se mu to vysvětlit. Ale nejde jim to.
Tak Job sám přednese vášnivou řeč Bohu. Není pyšná, opakuje se tam sice neustále - "připadá mi, že jsem se choval správně" vypočítává se v čem, ("staral jsem se o vdovy, sirotky, otroky…"), (důsledek by tedy měl být - že se mi taky správně povede). Pořád se přitom vrací "jestliže ale..." - Job je ochoten připustit: třeba, možná to vidím špatně, třeba jsem se někde provinil. Tak mi ukaž aspoň to, že to vidím špatně (že tu osnovu mám třeba děravou nebo někde se mi zkroutila, přesmekla). Řekni Proč! (Chci to vědět a pochopit!)

A Bůh? Neřekne mu: moje osnova je jiná, nadřazená tvé, ty ji nejsi schopen sledovat, tak mlč a počkej si, jednou to pochopíš...
Ne, mluví tak, že je zřetelné to "mystérium". Neproniknutelné, z hlediska rozumu absurdní, paradoxní. Nedá se to proplést žádnou osnovou.
Mimo rozlišovací schopnosti rozumu. Prostě "Jinak". "Jiný" potkal (totiž Bůh).

C

---

Tušíte, co to znamená - potkat Boha jako mystérium, mirum?
Tu osnovu… najednou nelze nahmatat. Je tajemství. Nedrží pohromadě nějakou osnovou, kterou bych mohl sledovat, rozkrýt.
Není to (taky) hrůza? Nebude pak všechno bez smyslu, bez řádu, bez pravdy?

Ale Jonáš nekončí ve vzteku, spíš v zahanbení (které ho mění k dobrému), a hlavně: Job nekončí v zoufalství, ale v zvláštním smíření a upokojení.
Potkání Boha jako mystérium, tajemství znamená, že se stane, co už se musí prožít, to se nedá "slovy", tedy přes rozum zdůvodnit. Je to ale Proměna, najednou je všechno Jinak, jako když něco povolí, zlomí se...

A rozhodně to není (jen) hrůza. Když potkáte něco co je "nad osnovami", mimo ně, tak… to taky znamená osvobození. (Příkladem)
Rozum sice zpevňuje, zachycuje (do osnovy), ale někdy až "petrifikuje", pokouší se zpevnit na kámen… Kámen je tvrdý. Nepřijme do sebe život.
A rozum taky udržuje pevné vzdálenosti. Ale pak není možný pohyb a změny a překvapení, příběh (a život je jen v příbězích).
A také se pak předpokládá, že je nutná shoda, a spory o osnovách se stanou nutné a sžíravé. A z toho všelijaké dost krvavé osobní až světové války (taky jsem jich pár vedl, a i kdyby byly někdy trochu nutné, nemají pokrýt celý vesmír!)

Tak: Mystérium. Nejvíc, správně odpovídající je "mlčení". Člunek rozumu se vzdá proplétání osnovy. Takové mlčení není ze zoufalství. Je z úžasu nad tím, že Jinak, ještě jinak to drží pohromadě.
Mystérium znamená: Kategorické tvrzení rozumu a zkušenosti "Takhle to přeci je..." se změní v úžas - "nevím, jak to je, jak to, že mě to neděsí a že jsem to přijal…?"
A člověk cítí, že je z něj sejmuta jakási hrozná tíha a jakýsi nekonečný úkol. Tušíte také, že (jen) pak jsou možné odpuštění, naděje a smíření.
Láska.