svaté - Přesah, Tajemství

A

---

Gramatika mluví jasně: 1.osoba je Já, 2. je Ty, 3. je On, Ona, Ono.
A gramatika je vypozorovaná ze života! Takže tak je život: 1. osoba jsem Já.

Tak je život: Komu je člověk nejblíž? Sám sobě. Kdo je pro něj nejdůležitější, nevýznamnější? Sám sobě.
Jsme zaujati prvně sami sebou. Že taky trochu zajati? Ano.
Prvně mám sám sebe na starosti. Svoje tělo. Svůj život. To, co mi patří. To, co cítím, to, co chci, to je prvně důležité. Moje bolest. Můj výhled.

Základní perspektiva pak je: že člověku připadne, že to, co dělá, má, … je to největší a nejdůležitější v tomhle světě. Není divu. Co je nejblíž, je vždycky největší. Když se dáte lístek květiny až k oku, zakryje vám celý svět.

Připadám si pak i v určité převaze. "Jsem já a zbytek světa".
Rád mám navrch… A chci rozumět. Vědět, co se děje, co se dá čekat, co se má chtít.

První osoba jsem Já. Ode mě se to odvíjí.

B

---

To ovšem neznamená, že vnímám, beru vážně jen sám sebe.
2. osoba jsi Ty.

Nejsem sám sobě vším. Do mého života občas někdo vstupuje - tak, že ho musím oslovit, říkám mu Ty!
Někdy mě zasáhne něco od druhých, jejich radost, nebo nápad. Beru vážně i jiné. I když se mě dotkne jejich bolest, trápení, tak - je to důležité.
Můj život je také provázán s životy druhých. To provázání je důležité. Život má pak větší význam, smysl, cenu. (Prožívá asi spousta lidí po katastrofě tsunami, když mohou pomoci).

Někdy vidím, že mě vnímají i druzí. Dá se poznat, když moje slovo, můj pohled… zasáhne druhého, on mu rozumí, přijme je, třeba i trochu nese... že mě berou taky vážně. To pak je pro radost.

Jsem rád, když rozumím druhým a oni mně. Když se naše životy provazují v dobrém. Když nemusím dávat druhým najevo svou převahu.

Druhá osoba (v gramatice i životě) jsi Ty. Ty jsi taky docela, někdy důležitý. Někdy Ti dokonce přiznávám, že máš taky právo dívat se "svýma očima" a mít "svou perspektivu", která může být jiná, než moje.

Tak to bychom měli - takže promluvíme už jen o "třetí osobě" a život máme probraný? 3. osoba je: On, ona, ono... Významu ještě ubude… On, ona, ono - o nich když tak jen slyším, mluvím, ale ty už vlastně nepotkávám, do života mi nevstupují.
Ne. To vynecháme, protože chci připomenout něco Jiného:

C

---

Může se stát, že "přestane platit gramatika", že to,

o čem jsme mluvili a máme hodně zažité, že to přestane platit, že člověk najednou nemá sám k sobě nejblíž, že přestane být zaujat sám sebou, a k jinému vázán jen trochu nebo prostředkovaně?
Co by to znamenalo, co by se muselo stát?
Prožili jste to? Kdy? Při čem?

Napadlo by vás mluvit o lásce? No… Láska je chameleón, Láska může být všechno. Láska v podobě zamilovanosti je jen zdůrazněná 1.osoba (Já). I skutečná láska často je jen - že vnímáte skutečné Ty.
Ne. Já myslím na něco jiného, když mluvím o tom, že "přestane platit gramatika".
O čem to psal Izaiáš? To nebylo o lásce. To bylo o... O potkání Boha.

Tak! Myslel jsem, že bychom se na nějaký čas měli pustit do riskantního podniku. Zkusit mluvit o zkušenosti s Bohem. O Bohu (nejen tu) mluvíme, ale je to takové - suché. Snažíme se o to, aby to bylo "vyvážené", racionální, správné...
A bude to riskantní. Nebude to je upokojující, (objektivní), milá mluva, na kterou jsme z kostela zvyklí. Budeme se pokoušet dostat někam - kam racionální řeč moc nemůže. Slova se nám budou rozpadat pod rukama, věty se nám budou možná divně lámat, objeví se spousta otázek, které by zůstaly spát.
Ale může a má se nám otevřít něco… naprosto Podstatného.

Dnes jsme udělali jen začátek, malý vstup - potkat Boha - to znamená proměnu zkušenosti. Změní se "životní gramatika", perspektiva.
Nezačíná se u Já. Vůbec nemám navrch, vůbec nerozumím, nejsem ani sám sobě nejblíž, najednou jsem vlastně jaksi "sobě ukradený", zaujat, zajat něčím, v čem se sbíhá všechna Moc a Převaha a zůstává to naprostým Tajemstvím...
Zastaven, ohromen, zavalen, něčím, někým docela Jiným, nesrovnatelným, plným Tajemství, moci, převahy...

Nějaký zisk z toho abych nabídl? No, jsme ještě moc na začátku...
Tak třeba tenhle: Synovcové dostali novou hru, nějakou stavebnici, maminka se jich přišla zeptat - jestli se jim daří něco postavit. Rozčilená odpověď zněla: "nedělej si starosti mami, je to beznadějný".
Naše únavná (celo)životní starost je z toho, že první osobou zůstává Já. Bojujeme pak neustálý boj o vlastní důležitost s vtírajícím se pocitem vlastní nedůležitosti. Když se člověk vzdá toho, že boj o vlastní důležitost vybojuje, když prožije, že ten boj ve chvíli potkání s Bohem rozhodně končí, (když vzdá naději na vlastní důležitost), přijde o starost (jestli je a bude dost důležitý).

Nebo tenhle: člověka se může dotknout prý smysl a význam tak, jak se člověku uvězněnému v běžné gramatice, v zajetí vlastní důležitosti nikdy nezdálo.

Shrnutím: To je "zkušenost svatého". Mocného a Tajemného tak, že nejsem ten první najednou ani náhodou a vůbec nemám navrch (a ani naději na to) a nerozumím (a nemám naději rozumět). Ale je to Pravda.