Nevěra? Bezbožnost.

Procházíme třetím typem příběhu o vzniku zla.
Adamovským.
Podle něj: originální je dobré. Zlo vstupuje až pak.
A my se teď soustředíme na chvíli, kdy zlo vstupuje... Mělo by v tu chvíli být "nahé", bez masky, tedy dobře vidět. Takže bychom mohli přijít na to: proč tu je zlé, čím roste, jak?

A

---

První věc, kterou jsme zahlédli posledně: Konkupiscence. Žádostivost. To je kořen zla. Nebo možná ne ještě kořen, ale "kmen stromu a ovoce".
Dítě v jednom období strká vše do úst. To je konkupiscence: Všechno ochutnat, pohltit. Chci "vtělit universum do svého těla". Zmocnit se - všeho... Konkupiscence. Vášnivá chtivost.
Je to vlastně touha anektovat. Dobýt. Zmocnit se území...

B

---

A to proč? Co je za tou touhou (a co je v ní) anektovat vesmír? Co nese tu touhu a co ona sama nese? Co prozrazuje a znamená (to příště)? V čem je kořen zla...

Proč anexe?
V oddílu se psalo: "...strom slibující vševědoucnost". A: "budete jako Bůh znát dobré i zlé".
Být vševědoucí. Být jako bůh... Chcete? Je to vůbec tak? Co to znamená?

Představit si to můžete třeba tak: Chtěl bych být (nejraději) stoprocentní vlastník akcií firmy.
Pak bych to měl mít pod kontrolou. Nebude se mi nic vymykat. Budu rozhodovat já. Nebudu mít společníky, s kterými bych se musel dohadovat a dělit.
Budu mít přístup "ke kódu". (Zdrojovému kódu).
Nebudu muset čekat na... svolení, na radu. Nebudu se muset ptát! Nebudu muset - brát ohled. Nebudu muset čekat jestli... mohu nebo nemohu.
"Solipsismus." - "Já sám".

Nechci čekat na to, co ten druhý, nechci čekat na jeho pohled, jeho pocit, jeho rozhodnutí. Nechci se přizpůsobovat.

C

---

Skrývá se tu touha po dokonalosti.
Chtěl, měl bych být dokonalý. (Nejen já? Mělo by to být dokonalé? Nemělo by být tolik "k diskusi". Mělo by to být jednoznačné. Nemělo by být tolik rizika.)

Dokonalost. Jaký k ní máte vztah?
Kolik procent nedokonalosti připustím? Pět? Jak vysoké procento chyby?
(Překvapilo by vás, kolik bolesti v lidském životě - a kolik ztráty pro míru... - je vyvoláno touhou po dokonalosti. Psychologové o tom ví své).

Dokonalost. Slyšíte v tom slovo "konec"...? Dokonanost. Vollendet. Plně dokončeno.
Touha po dokonalosti je divná. Možná se dotýkáme kořene zla. Být jako Bůh...

Je to podle všeho s člověkem zařízeno tak - že se musím ptát - co je dobré a co zlé? (A spoustou dalších otázek - co si přeješ ty - a co mohu chtít já...). Nebudu si tím nikdy docela jist. (Neměl bych si tím být nikdy docela jist). Nebudu o tom moci rozhodnout sám.

Nenajdu v sobě "dokonalost", totiž dokonanost, nenajdu (v sobě a nikde) konec všeho. Nedopátrám, nedohmatám se ho.
Jsem prostě takhle - že se po něm vztahuji a (jen) tak (!) se o něj opírám. A jen takhle udržuji "rovnováhu".

D

---

Být vševědoucí, být jako bůh.
To je touha: Nemuset být odkázán. Nemuset se ptát a čekat. Nemuset přicházet na to, co je dobré a zlé - přes druhého, přes Boha.

Jak byste to... nazvali? Zkuste najít název pro tohle... "(duchovní) skupování akcií". Když ho najdete, tak mi ho řekněte.

Na biblické hodině jsme měli pracovní název, ale nehodí se docela... Říkali jsme tomu ne-věra.

E

---

Ještě důsledky: Když mě posedne touha být dokonalý - mít to pod kontrolou, nemuset se ptát a čekat... tak co...? Co to bude znamenat?

Jen to, že mi může dojít, že to tak nemám? Jsou "akcie", na které nikdy nedosáhnu. Bude to dost bolet. Bude dost smutno. Ale mohlo by to být osvobození...

Spíš jde o to, že mohu při tom "jezení ovoce poznání", při tom "skupování akcií", při pokusu dojít jistoty že mohu způsobit spoustu opravdu zlého. Těžké a bolestivé věci. Když se pokusím "nebrat ohled", vědět sám, budu bezohledný. Pak se nedá neublížit...

Ještě víc: Při "skupování akcií" vznikne (nejen citový) proud, který vás může odnést do víru a stáhnout pod vodu.
Když vystrnadím druhého (jako otázku), vznikne "prázdná kapsa", prázdný prostor, kam se může dostat ta vášnivá chtivost. Nemám pak šanci se jí ubránit.

A ještě: Ze sebe udělat centrum. Nevztahovat se k Bohu a k druhému s očekáváním a blahoslavenou nejistotou znamená, že se nenajde větší stabilita, naopak, dostaví se hrozná vratkost. Není o co, o koho se opřít, ke komu se vztahovat a přidržet se ho. To jsou závratě...
Je to vychýlení. I když se pokouším vychýlit do centra. Ale moje místo je "mimo centrum". A když se pokusím dostat do centra, ztratím rovnováhu. Oporu. Potácet se budu životem. Hodně lidí tak dnes...

Když Bůh má podle všeho tu odvahu - jít do toho rizika - "přenechat, přepustit část akcií" člověku, nechat mu kus svobody - nemohli bychom se o to pokoušet taky? Ptát se - co ty, co ten druhý...

Prosíme, abychom dokázali čekat na to, co druzí, co Ty, a byli na to zvědaví a měli z toho radost, že je centrum života - mimo nás.