Kázání

Konkupiscence, žádostivost, dychtivost

Genesis 3:1-7

Čáslav 9. 10. 2005

Počkejte, mám tu jeden problém. Nemohli byste mi pomoci?
Chtěl bych tohle jablko dostat do téhle krabičky od sirek. Nějak mi to nejde. Co dělám špatně?
Jak bych to měl udělat? Rozřezat to jablko? To asi stačit nebude. A jablka je škoda. Nebo co byste doporučovali?

Myslíte, že to vůbec nepůjde? Že to jablko je o tolik větší, že se do krabičky vejít nemůže...?
Že jsem trochu hloupý? Ano. Ale všichni jsme tak.

Procházíme Adamovým příběhem, (to už je třetí typ příběhů o začátku a konci zla), a hledáme - to místo, chvíli, tendenci, kdy se "to zkazí". Protože už jsme pochopili: to přes člověka přichází to zlé...
Tak jsme posledně sebrali odvahu - že se na to místo, na tu chvíli "zlomu", na chvíli, kdy se to zkazí, podíváme. Co to s námi udělá, jestli nás to zdrtí nebo se něčemu naučíme - to teď vlastně ještě nevíme.

Zkazí se to tím, čemu se říká teologicky: Konkupiscence. Znamená to: Žádost. Dychtivost. "Tohle bych ještě hrozně chtěl".

To je tedy touha špatná?
Ne touha, ale konkupiscence (touha jako konkupiscence). Co to je?

Raději nejprve příklady.
Nábotova vinice. Král Achab má tolik vinic, ale umíní si ještě tu Nábotovu. A zabije kvůli tomu Nábota.
David může mít (a má) tolik žen, ale zahlédne ještě jednu - Betsabé. A zabije kvůli tomu.
Napoleon chce celou Evropu. A kvůli tomu zemřou statisíce lidí.
Hitler celý svět (a kvůli tomu zemřou miliony lidí).
Don Juan chce každou ženu, kterou uvidí. Jde z náruče do náruče.
Aby jste si nemysleli, že jde jen o moc nebo sex tak ještě jeden příklad.
Faust - chce vědět všechno. I poznání, duchovní hloubka je konkupiscencí zachycována...

Chtěli byste být jedním z té řady?
Co mají všichni? Krev na rukou. Nebo smutek a prázdnotu v srdci. Nebo se zapletli do něčeho, co je zničí.
Všichni mají nekonečný nárok. Nárok, který nemá konec, hranice. Mají věčnou nespokojenost (neuspokojenost). A jdou dál a dál, od jednoho k druhému a pokouší se zmocnit se.
Chtějí víc, než mohou mít. Asi vlastně chtějí všechno. Co jim na oči přijde, co je napadne.
Nechtějí přijmout omezení. Protože hranice vnímají negativně. Hranice tyto lidi zneklidňují, iritují, zraňují. A oni je proto popírají.

To je konkupiscence: nekonečná žádostivost. Chtěl bych ještě tohle... Hrozně bych to chtěl. Ne proto, že mám málo. Ale že nemám na ničem dost.

To je v touze, která je "konkupiscenční": Chtěl bych vtělit celý svět do "svého těla". (Nejde jen o tělo, jde o "prostor, kterým disponuji, kterým jsem já").
A je to jako s tím jablkem a krabičkou. Dostat jablko do krabičky. Nejde to. Je to absurdní, hloupé. Nevtělím svět do svého těla (nejde jen o tělo, jde o prostor "já"). Roztrhlo by mi to duši, srdce...
Touhou takhle se nějak všechno obrací, takže je to "zvrácené".

Obrazem: Ústa jsou branou k pohlcení universa. Dítě má takové vývojové stadium, že všechno strká do úst. Všechno "si přivtělit", pohltit. Něco z toho dítěte v nás tedy zůstává?!

To je ta věc, po které jsme se ptali - ta chvíle, v které se rodí zlé. Z nekonečné touhy, z touhy, která neuznává hranice, z pocitu, že bych měl mít, dostat, užít ještě víc (asi nakonec všechno). Z této touhy - zmocnit se toho a ještě toho a nakonec asi všeho.

Rozumíte?
Dokážete se přiřadit do té řady Achab, David, Don Juan, Faust...? To záleží na vás a na vaší pravdivosti. Nemusí jít o jídlo, sex, pití, může jít o poznání, vzdělání, o dokonalost, o duchovní věci... Může jít o nároky na sebe nebo na druhé.
Lidská Touha má tuto "konkupiscenční" (žádostivou a zmocňující se tendenci).

Co k tomu člověka vede, jak to, že to člověka napadne? To je tak trochu pro filosofy a teology, o tom my jen krátce. Pro toho, kdo by si to chtěl promyslet.

Jak se to stane, že se z touhy stane nenasytná žádostivost - k tomu se dostaneme příště.

To je ta chvíle, kdy se dobré láme ke zlému, ta tendence - konkupiscence, probudí se nekonečná žádostivost. A přijde pokus do svého života vtělit - celý svět.
Zdrtilo vás to nebo zděsilo nebo co?

Pro radost a odlehčení, aby nás to nezdrtilo - jak "hloupý" a nebezpečný je nápad vtělit svět do svého těla (nebo abychom si přestali lhát a přiznali si to a co jsme tím sobě a druhým lidem způsobili...), tak musím doříci - ještě tohle: V bibli se mluví také o Božím vtělení. Jak jiné je. Jak se v něm ukazuje opačná tendence, jak jiný smysl má.
Bůh se vtělí - do lidského těla - a znamená to, že přijme "omezení", kterým je každé bytí, bere na sebe chudobu. Smíří se s ní. Ukáže ji - jako ne prokletou.
Dá se to taky zkusit - přijímat omezení svoje a druhých? Dá?

Konkupiscence (žádostivost) pracuje s touhou po "seberealizaci". Realizováním dalších a dalších možností - se uskutečňuji, realizuji. Mám pocit, že čím víc, tím větší bude seberealizace.
Ale - z jednoho pohledu, který je neskonale moudrý, to vypadá tak: Realizace je podle všeho přijetí omezení!!!, ne získání co nejvíce možností!!!

A to je prý láska. Láska umí mít "dost". Na sobě i na druhém. Umí počkat nebo zříci se.
V lásce je taky touha. Ale není spalující nebo roztrhávající duši a tělo tím, co všechno by chtěla, je jiná - nechce (si) vtělit druhého. Růst druhého je pro ni stejně důležitý jako vlastní. A růst vlastně pro ni není vším. Hranice totiž nejsou vnímány jen negativně, ale jako místo dotyku s druhým, a tím jsou úžasným dobrodružstvím a místem radosti a slavení.

Máme dnes slavnost díkčinění za úrody zemské.
Obranou proti konkupiscenční žádostivosti - je děkování. Člověku dochází: Není to moje a moje to nebude. (Mnou se to nemá stát a nestane). Neužiji všechno. Omezení a zřeknutí se patří k životu. Ne jako prokletí. Jako ochrana!!! A není v tom vůbec nic smutného, když je to z lásky. Moje oči totiž nevisí (jen) na "daru", ale srdce se raduje z Toho, který je nad tím...
Děkujeme za chvíle, kdy naše srdce zapomnělo být nenasytné a radovalo se z jiného a z druhých, a nenapadlo nás se zmocňovat.
Děkujeme za chvíle, kdy jsme dokázali přijmout omezení... a ono to znamenalo na smutek nebo neklid, ale zpevnění a radost.
Děkujeme za chvíle lásky.

Home