O hněvu

Procházíme „seznamem smrtelných hříchů“.
Dnes přichází na řadu „hněv“. (mluvili jsme už o pýše a lakomství).

A

---

Na začátek několik otázek…
Co je hněv? Je potřebí se tak ptát? Víte, jaké to je hněvat se. V člověku jako když něco chytne, člověk zrudne, cítí v sobě velké napětí, těžko popadá dech, přechází sem a tam, zhluboka dýchá, říká slova, která docela nekontroluje, jinak mluví (přerývaně, křičí…)
Zkušenost s hněvem máme všichni a to každodenní. Myslíte, že je den, že byste se nehněvali? Člověk si někdy nemůže pomoci ani…
Může to pak být „smrtelný hřích“, když je to něco tak běžného a všedního a když si s tím nemůžete pomoci? Co se v hněvu děje takového – že je to „smrtelný hřích“? (Proč se někdy říká „spravedlivý hněv“ a není to jen ironické…?)
Jak se hněvu bránit? Dá se to?
A má se to vždycky? Je přece také špatná zkušenost s „potlačeným hněvem“, (člověk se ho snaží „skrýt“ uvnitř a on začne člověka „sžírat zevnitř“).

B

---

Jaké to je – hněvat se, to víme. Ale neměli bychom nejprve říci nahlas, co se v hněvu děje? Tohle: Člověk myslí, říká a pak i dělá „Ne!“. To je v jednom slovu hněv… „Ne!“ Co je na tom „Ne!“ tak špatného? Není to někdy potřebí říci? Prostě: Ne, tohle ne, ne takhle ne. Tohle není správné, spravedlivé, dobré. To přece tak je: něco je dobře (k dobrému) a něco není. To se přece nedá popřít.

Celý život je tak – na dvě strany. Den i noc (slunce a měsíc). Dobré a zlé. Správné a nesprávné. Spravedlivé a nespravedlivé. Štěstí a neštěstí.
Prostě Ano a Ne!
Tak co se děje v hněvu tak špatného? Hodnotit přece musíme, i kdybychom nechtěli, hněv přece jen „hodnotí“?! Říká k něčemu „Ne!“ Že to pro nás také citově něco znamená – při „Ano“ se ozve radost, při „Ne“ hněv… – není divu.
Proč je hněv smrtelný hřích? Když člověk jen cítí, myslí si, říká a dělá: Ne!

C

---

A to Ježíš mluvil už proti hněvivé myšlence (za tu by člověk měl jít před městský soud), proti hněvivému slovu (za tu před veleradu, nejvyšší lidský soud). Nepřipadalo vám to absurdní, nemožné?
Prakticky: Soudy mají soudit jen hodně zřetelné zlé činy – a nestačí na to vůbec. A kdyby se měly soudit „nadávky“, natož myšlenky…
Zásadně: za hněvivou myšlenku nemohu vždycky, prostě se objeví, když se mě něco (zlého) dotkne, když vidím zlé.
Co to po nás Ježíš chce?

D

---

Zdálo se vám, že apoštol Pavel je mírnější? „Hněváte-li se, nehřešte“. Povoluje hněvat se, zakazuje hřešit. Jaký je rozdíl mezi hněvem a hříchem? Kdy se hněv stane hříchem?

Ten rozdíl Pavel ukáže hned v další větě: „Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu“.

To je zásadní věc. Nejde o čas, o hodiny, které zbývají do večera.
Představte si tu chvíli: zapadá slunce, končí den a střídá ji noc. Přichází „vláda tmy“.
Den má své stinné stránky. Ale jde o to nedopustit, aby se vaše „NE“, váš hněv, spojil s tmou, aby zakořenil. (Aby se „popření“ stalo zásadní, „výchozí“).
Jde o to: abyste začínali dnem a v noci mysleli na něj a ne naopak. „Neztratit se ve tmě, nesplynout s ní“.

Prostě: Jde o to nestát se žalobcem. Vzpomněl jsem si na „funkci státního zástupce“. To je žalobce, který profesionálně hledá to zlé, pak je sčítá je, hledá „trest“.
Nestát se žalobcem. Jde o to, aby to „Ne“, které se nám prostě v srdce, v hlavě objeví, se nám nedostalo „pod kůži“. I když to je z touhy po Dobrém a z pocitu, že by tu mělo být Dobré. Prostě – netrvat na něm!
(Popírání (ne!) je jako šikmá plocha, jde o to nedostat se na ni.)

V Bibli se mihne představa ďábla jako (vedle Pokušitele) žalobce. Takový „profesionální nebeský zástupce“. Hledá a sčítá zlo. Všechna slova, činy, která nebyla dobře… Staví smrt proti životu. Zlé proti dobrému. Lidi proti Bohu.
Žalobce rozděluje. Odděluje. (I když ve jménu dobra, pravdy, spravedlnosti!)
Jakoby chtěl postavit Boha proti lidem (světu, životu). To se mu nepodaří, nedaří.
Ať se mu to nepodaří s vámi. To je to hlavní o hněvu. (Ať žijete ze dne a pro den a nestanete se spojenci, součástí noci – to se vám hněvem, který zůstane, může stát).
Každým „Ne“ – pracujete také za Žalobce. „Zkuste na tom „NE!“ netrvat“. Nechte to na žalobci. Nedělejte práci za něj.

Nevstoupit na tuto šikmou plochu „Ne“, popírání! To chtěl také Ježíš v Kázání na hoře. Bylo vlastně velmi logické, co říkal: hněvivá myšlenka, (když jí necháte prostor, místo, čas, živnou půdu), povede k hněvivému soudu, a ten k jednání, k činu, (popření člověka činem je vlastně jeho zabití).

E

---

Tedy: Co s hněvem, když je tak „všední“ a když se mu neubráníme (když je jen součást našeho „hodnocení“ života, sebe a druhých)?
Zásadní radu: nenechat přes noc. Hněv tíhne k noci. Noc – je tma, vláda tmy. Nedopustit, aby se „Ne“, které nás ve dne potká, spojilo s nocí, „vládou Tmy“. Aby se hněv (v noci) nezabydlel, „nezakořenil“!
Prostě: Nenechat přes noc. Dlouho. „Nesetrvat u toho srdcem“. (Otvírá se nám tu význam odpuštěn a smíření).

A posbíral jsem pro vás několik důvodů k tomu.

stojí to za to, mít strach z noci – aby se člověk nestal jejím spojencem. Hořkost člověka zničí. Potkali jste asi žalobce tělem i duší, víte, jaké to je…

stojí za to mít „hněv na toho žalobce“. Můžete si říkat: „Jeho (noc) tedy já podporovat nebudu, on na svou práci stačí“.

„ne“, které říkáte a na kterém byste snad chtěli trvat, se obrátí proti vám (jak to říkáte druhým a o druhých, řeknou to o vás).

nejdůležitější důvod: můžete si připisovat laskavost. Sladkou laskavost. Boží. Připište ji i druhým.

Děkujeme za to, že ty vstupuješ i doprostřed noci – a noc se Dobrého v Tobě nezmocňuje. Ať na Tebe ani v noci nezapomínáme.