Pokání

Celé jaro jsme mluvili o dobru - a zlu. Jsou prý nakonec jen čtyři typy příběhů o původu, začátku - a konci zla. (Tedy jen čtyři možnosti, jak zlu a dobru rozumět). Zatím jsme stihli projít dvěma.

*** V prvním typu příběhů o počátku zla (reprezentovaném sumersko-akadským prastarým Enuma Eliš) mohl mít člověk pocit - jakoby byl na jakémsi rozlehlém hradě někde v pustině, obklopeném pustými lesy a lapky, nepřátelskými vojsky. Na hradě to chodí - trochu polovojensky, je řád, ale to tak je dobře, to musí tak být, protože se musí udržet hrad, bojuje se proti vpádu... lapků, nepřátel, zlého, totiž chaosu.
V druhém typu příběhů o počátku zla (reprezentovaném např. řeckou tragédií) mohl mít člověk pocit - že se potácí nocí lesem, kde je spousta strží a pastí... je naprostá tma nebo člověk je slepý ; je sám, a když někoho potkává, když někoho vedle sebe slyší dýchat, stejně neví, jestli to je přítel nebo nepřítel, a i ten, kdo se chvíli tvářil jako přítel, v druhé ruce drží zbraň; a ten les nemá východisko. A k tomu má tušení - že to všechno má diváky někde nahoře, kteří se tím vším trochu baví nebo se mstí...

Podstatné je, kde je zlé, kde je zdroj nepřátelství?
V prvním: Venku a já proti němu bojuji. Statečně, neohroženě a někdy i brutálně.
V druhém: je všude, za spoustou masek. Já už ani nebojuji. Občas pláču a to jediné mi trochu pomůže.

Dnes začneme s třetím typem příběhů o vzniku a konci zla.

*** Třetí typ vyprávění o počátku zla: biblický, Adamův příběh.

Jaký dojem jste měli z Adama a Evy po prvním čtení?
To je něco!!!
Na dohmat mají jeden druhého a mají ze sebe až extatickou radost a k sobě důvěru.
Nebo vás napadlo: trestuhodná bezstarostnost? Oni si to vůbec nehlídají. Nevyhlíží na "hradbách", jestli se neblíží to zlé, asi jen ani nemají, možná ani plot nemají, nečekají nic jiného, než to, co právě je, nečekají nic zlého.

Pak... není divu, že zlo se dostane nepozorovaně - až do středu jejich světa.
A pak... co se stalo pak... to nebyl ani žádný boj, to bylo "svedení", oni ani neví - a "stane se zlé", oni se stanou jeho "vrátnými", jeho komplicem nebo jak to vyjádřit?
Jakoby zlé nemělo jinou cestu do dobrého světa - než přes Adama a Evu.
Ale je to jasné: Oni za to mohou - že tu je zlé!

Ještě o tom budeme hodně mluvit... spokojte se dnes jen tím "Adam za to může". A Eva, což je v tuhle chvíli vlastně jedno, protože s ní byl jedno tělo a byl za ni odpovědný a ona za něj.

*** Adam za to může. Jak to prožíváte? Jestli vám připadá, že to bude znamenat úlevu - jako vždycky, když se najde viník, a skončí podezírání, my se dostaneme mimo podezření, tak na to zapomeňte.
Adam znamená člověk. Při otázce: "kdo za to může?" nám prst snad poskočí - jako při rozpočítávání... en, ten a ten a ta... a skončí obrácen k naší hrudi. Já!

Podle biblického přístupu ke zlu - zlo přichází přes člověka a dělá z něj komplice. Člověk může za to, že je tu zlé. Resp. že se sem dostane. Člověk ho sem vpouští. Člověk je slabina stvoření.

Vždycky je důležité "zaměření kužele pozornosti" - biblický přístup ke zlu ho má zaměřen takhle... na člověka. Člověk je vinen.

Nestalo se jakoby nic, a přesto se stalo tolik.
Adam a Eva to najednou mají napsané snad na čele. Už k sobě... nepřistupují s takovou důvěrou. Už si uvědomují, že jsou nazí. Už se skrývají. Už svalují vinu jeden na druhého. A přijdou o tu zahradu.

V pátek u nás byli konfirmandi z jednoho německého sboru a jeden měl tričko (asi mělo být provokativní) s nápisem: ich bin schuldig. Já jsem vinen. Mně se na chvíli zatmělo před očima, představil jsem si, že ta trička mají všichni. Všech dvacet pět, co jich bylo.
Měli bychom taková trička nosit? Nestačí, co je vidět na nás? Taky to nosíme napsané - na očích nejvíc, ale i jinam se nám to vepisuje...
Strach. Nedůvěra. Chtivost. Vášeň. Nepokoj.

*** Ten první přístup ke zlu byl bojovný. Ten druhý byl zoufalý.
Jaký ale bude ten biblický?

Ve srovnání s tím prvním: Ten první je naivní. Musíte si v něm uchovávat vzezření neohroženého a vítězícího bojovníka. Ukazovat sílu, neohroženost, dokonalost. To strašně unavuje. Ztrácíte přitom druhé. A časem se asi stanete trapnými a smutnými figurkami. (To člověk potřebuje větší a větší štít, aby za ním schoval přibývající rány, krev, pot, hroutící se tělo... a ten štít je stále těžší... takže se člověk časem přestane docela pohybovat, jen se kryje).
A k tomu: když (jenom) bojujete, tak se docela nepozorovaně můžete dostat na stranu toho, proti komu jste bojovali.
Biblický pohled na zlo a člověka je před tím chráněn!

Nebude ten biblický pohled na zlo podobný tomu druhému, zoufalý (skoro tragický)? (To tričko "Ich bin schuldig" bylo celé černé).
Ne. Protože tím to nekončí - tím začíná příběh . Jakkoli je tajemné, jak se zlo dostalo do světa, tak příběh, který přijde pak, je tak jednoznačný (nesplétá se zlo a dobro ), a nese v sobě naději na dobrý konec!!!

"Adam za to může..." Nechutná to stejně hrozně hořce? Není to velmi (sebe)obviňující...?
Ale víc než to, je v tom cosi jiného. Sledujte mě pozorně: Když se dokážu postavit takhle, tohle přiznat, "Já...", tak "rubem" této možnosti může být pocit - že je tu "milosrdenství" (nad tím vším a za tím).
Kdy dokážete přiznat, že já... ? Nemilosrdnému soudci... Nikdy. Protivníkovi, někomu, kdo vás chce dostat? Nikdy.
Ale když nechcete ztratit toho druhého. Když vám na něm záleží. A když máte naději, že jemu záleží na vás a že vám odpustí. Protože vnímáte "lásku".

Lze už teď tušit, že v biblickém příběhu o vzniku a konci zla bude boj, ale ne trapná vítězosláva. Bude v něm smutek, ale ne zoufalství.
Je to tak střízlivé... Důležité je pokání. Vím... a přiznám... Pokání, které se opře o lásku. Nic jiného nám nezbývá.
Složte zbraně, zdvihněte hlavu a nastavte srdce!

Pomoz nám - nemuset hrát divadlo své dokonalosti, síly a neviny. A přitom se nezhroutit. Děkujeme, že můžeme vstoupit (patřit) do prostoru, kde je dost lásky - pro pravdivost a naději.