Stvoření versus stvořitelské drama

Prošli jsme si třemi velkými slovy, kterými se vyjadřuje zkušenost se zlem. Poskvrna, hřích, vina.
Ale zlo má taky svůj příběh. Někde začíná - a někde třeba také končí. O tom bychom měli ještě mluvit. Je jen několik typů příběhů (snad jen čtyři) o počátku a konci, o počátku a konci zla.
Když si jimi projdeme, měly by se nám o zlu objevit podstatné věci.
Dnes začneme s prvním typem příběhu o začátku a konci zla.

A

---

Nejprve si uděláme pár pokusů s vodou a pak přijde test.

*** Ty pokusy nemusíme dělat doopravdy, jsou tak jednoduché, že si je můžete snadno představit.

Pokus 1: Představte si, že tu máme dvě nádoby s vodou. V jedné je voda sladká, v druhé slaná, jako v moři. Když je slijeme do jedné nádoby - co se stane? Propletou se spolu... Smíchají se. Už ty dvě vody nikdy nikdo nerozdělí.
Pokus 2: vylijeme vodu z nádoby, co se stane? Rozlije se, vsákne se do škvír, ztratí se. Má (odstředivé) pnutí.
Pokus 3: v nádobě uděláme třeba i malou dírku. Co se stane? Voda uteče.

Voda je dobrým obrazem pro to, čemu se říká "chaos".
Míchá se to, takže nedokážete rozdělit jedno a druhé a další...
Dotýká se to, prolíná, a přesto si "to jde po svém". Potkává, ale nespojuje.
Je pnutí, odstředivé... Sváří se to. Rozbíhá do všech stran.

*** Jaký máte smysl pro chaos? Udělejme si ještě test (hlubinného životního pocitu, důvěry). Nemusíte si to psát, to si budete pamatovat.
Otázky:
Napadlo vás někdy, že slunce zítra ráno nemusí vyjít? Aspoň ne na stejném místě?
Dáváte si pozor na to, abyste nikde nic nenechali (např. knížku ve vlaku...), protože to by se už jistě nikdy nenašlo?
Dbáte na důsledné zamykání bytu, protože máte strach, že by mohl přijít nezvaný host?
Rozčiluje vás, když lidé nedodržují slib, zajímá je jen jejich zájem a úhel pohledu, vztahy je nezajímají, nebo i děsí, protože jdou jen za svým, a často jen za svým okamžitým pohnutím...
Trpíte tím, že se někdy tak těžko srovnává to, co chci já, s tím, co chceš ty a co chce ještě někdo další?

Jestli jste odpovídali na každou otázku "Ano" - asi máte velký cit pro ohrožení chaosem. Má ho každý?

Dnešní doba, které se říká postmoderní, chaosu přeje. Pokouší se libovat si v něm. Každý ať má svůj svět, svůj názor, svůj život, svou cestu, nemusí dbát na jiné. Ale... jde to takhle "s lehkou myslí"?

B

---

Co znamená ohrožení chaosem? Nervozitu. Strach. Nevoli...

Jak to řešíte - ohrožení chaosem?
Zařídíte si svůj vlastní malý svět? Svůj vlastní dům jako hrad, svou vlastní zahradu, svou vlastní přehradu (z které voda utíkat nebude), svou vlastní "archu" na vlny moře..., prostě život si zapouzdříte a nedbáte na to, co je okolo?
Nebo to, na čem a na kom vám záleží, to si prostě vybojujete?
Nebo chaosem trpíte - někdy jako zvíře...?

C

---

V bibli je lepší nápad, objev, odvážné, nádherné, svrchované tvrzení (jedno, jak tomu řeknete): první zpráva o stvoření.

Prý ji Izraelci psali v exilu, v babylonském zajetí, v zemi, kde měli velmi silný smysl pro chaos, strach z něho, a kde se proti němu bojovalo "jakýmikoli prostředky", právě i prostředky chaosu, násilím.

Na biblických hodinách jsme si jejich prastarým sumersko akadským mýtem (Enuma eliš) prošli - říkali jsme mu "drama stvoření": na počátku byl chaos. V něm se pohybovali bohové, tvořili ho, bojovali spolu, až bůh Marduk nastolil řád, zabil bohyni Tymat a z jejího mrtvého těla, které rozťal (bouří) na dvě části, utvořil dvojí klenbu, nahoře a dole, a mezi nimi vznikl aspoň kus "pořádaného kosmu", svět, a tak vzniklo dobré.
Původem (minulostí) všeho je tedy chaos. Chaos obklopuje ze všech stran.
Řád je dobrý, ale nastoluje se také "bojem", násilím (a násilí, to je "jen kus chaosu").
Člověk byl vytvořen z krve boha, ale zavražděného boha.
To je teologie moci a svatých válek , teologie udržování a obnovování křehkého řádu prostředky chaosu - násilí, donucení.

Přečteme si nyní biblickou zprávu o stvoření (Gen 1,1-2,3) a vnímejte ji jako zprávu do "chaosem ohroženého bytí"... Nebo jako repliku, odpověď na "drama stvoření"...

D

---

Ten pocit... Jaký klid, jaká svrchovanost!

Není to smíchané.
Tady světlo, tady tma; tady nebe, tady země; tady moře a tady souš...

Je to rozděleno, ale s takovou svrchovaností (bez boje a obětí, slovem...), že je jasné: tohle se už nemá nikdy docela smíchat!
Tak svrchovaně je to rozdělováno a přitom to není (definitivně) rozděleno... Jako když jedno doplňuje druhé. Jedno patří k druhému. Jako jeho doplnění... Takže je tam všechno...

A je to bez strachu, že se to rozlije, ztratí, že to "někam uteče".
Protože je to bez toho nekonečného pnutí.
A taky proto: utéci to prostě nemá kam. (Všude dokola je Bůh).

A jaká jednoznačnost. Každou chvíli, nad každou "částí" se opakovalo: "Je to dobré".

E

---

Jak se dostat k tomuhle pocitu, pohledu, jak tohle dostat do srdce?
Je to věc perspektivy? Asi také. Když mám jen tu svou (když jsem schopen mít jen tu svou), budu vnímat neustále "chaos", "míchání", rozutíkávání, pnutí... Bude se mi to "vymykat". Budu sahat k násilí, abych, udržel aspoň v svém světě řád, pořádek.

Ale tahle perspektiva - trochu zdálky a z nadhledu, "Boží" - tu když aspoň zatuším..., to se něco začne měnit.

A když vím, že (takovou perspektivu) má ten druhý (v tu chvíli) taky, to je potom tak... dobré! To je věc! Nesrovnatelná vymoženost - sboru (společenství, setkání) věřících. To se pak všechno aspoň na chvíli tak zklidní a rozjasní, (jako když přejde bouře a objeví se modrá obloha) a ozve se "chvála". Něco, co se říká společně, spojuje se to, a nemíchá, potvrzuje se to navzájem, a neztrácí se to, ale stoupá to vzhůru...

Shrnutí: Prvnímu typu příběhu o počátku a konci zla se říkává "drama stvoření". Výchozí situace pro něj je chaos. Do kterého se vnáší řád (ten je totéž co "stvoření" a to je totéž, co "dobré", "spása"). Řád se nastoluje a udržuje - hlavním prostředkem chaosu - bojem, násilím. patří sem teologie síly, moci, a svatých válek - nepřítel ztělesňuje ohrožení původním chaosem. Je možné a vhodné ho zničit.

Bible má úžasnou repliku proti tomu - ve zprávě o stvoření.
Tvoří se slovem, bez boje, svrchovaně, odděluje se jedno od druhého, ale neoddělí docela, patří to dohromady, a pnutí v tom není, určitě ne takové, aby svět rozbilo. A stejně všude okolo je Bůh. I ve vztahu dvou lidí!