Vina VI. - (dialogická existence)

Učíme se rozumět zlu. Zkušenosti se zlem.
Co jsme se naučili, to by se dalo shrnout pomocí obrazu - loď a moře... (Máme všichni trochu námořnickou duši.)

A

---

Loď. Okolo oceán. Ohrožení. Nesmírnost. Odtamtud (ze všech stran) může přijít bouře. Piráti.
Však námořníci bývají ostražití.

Na duši smutek. Touhu po přístavu.
Vědomí: Já se vydal na tuto cestu. Já tuto samotu zvolil, nebo do ní byl poslán, zlákán... A proč vlastně? Z touhy po dálkách nebo ze strachu z...?
Námořníci bývají smutní.

Chtěl bych do přístavu. Prožít chvíli přistání. Jak se loď spojuje se zemí. A mít tam někoho...
Však námořníci bývají náruživí. V každém přístavu milenku a jak oni dovedli pít!

Naučili jsme se o zkušenosti se zlem:
Zlo může být venku, jako ohrožení. Jako oceán okolo. Jako bouře - která se odněkud může přihnat. Proto je potřeba opatrnosti.
Zlo je uvnitř - jako stud za to, co já..., vina.
Zlo je - že jsem takhle "na moři", na kus cesty, oddělen od Tebe, od přístavu.

Co je zlem?
Zlo je venku jako ohrožení. Pak je potřeba opatrnosti.
Zlo je uvnitř - jako stud, vina. Tady - nepomůže nic, to jsme objevili posledně, než návrat, vrátit se do přístavu. Sám si s tím nepomohu...
Prožít "sejmutí viny", přijetí, odpuštění. Protože zlo nejvíc (vlastní) je - že jsem takhle "na moři", oddělen od přístavu a Tebe.

Nejvíc jde o to: zbavit se té vzdálenosti, toho prostoru mezi námi... protože v něm se rodí všechno možné. Podezření, strach, nejistota, hněv...
Tedy: návrat, k Tobě. Překonat (zrušit) odstup, který je mezi námi. To je to...

Co myslíte, že je za touhou postavit věž v Bábel? Dostat se do nebe (to je ten "opravdu přístav"). Dostat se k Bohu. Překonat poslední vzdálenost...
A?

B

---

A to je poslední a největší potíž se zlem.
Loď se roztříští o skály, útesy. Místo přístavu se totiž objeví útesy!
Při snaze překonat vzdálenost... dostat se do přístavu... se naráží (asi přirozeně) na odpor Druhého. Protože jde "o to překonat (popřít) vzdálenost, která mezi vámi je". A ono - to nejde.

Je mezi námi vzdálenost... Vidět je to i na tom, že "mám svou vlastní řeč". I když mluvíme stejnými slovy, stejně mluvím o něčem jiném a jinak než Ty.

Proto je tak silné pokušení Moci. Mít moc. Což je právě tohle. Popřít vzdálenost, která Tebe odděluje ode mě. Mít navrch. A popřít i tebe. Zmocnit se... Vnutit ti svůj jazyk... (Zavést svůj jazyk v této celé krajině jako "úřední").
(Připomínal se v těchto dnech konec jedné velké války - válka je vždycky tohle - jeden národ zešílí pod vedením šíleného v naději, že dobudou celou "zemi". Nebude tu žádný "odstup". Všechno a všichni budou naši. A všichni "jiní" ať zmizí. Nebude tu ohrožení. Nebude tu "vina", protože všechno bude mé a budu já. A...?)

Nebo druhá krajnost (téhož!) je: vzdát sebe sama, ztratit sebe sama v... někom, něčem, v Bohu. Vzdát svůj jazyk a "přijmout", napodobovat tvůj.

Ať tak nebo tak - dobýt nebo se ztratit v něčem... je největší a poslední pokušení zla. (Alternativa "nakonec zůstanu Já nebo Ty" )

C

---

Zpětný chod!
To může být povel pro loď. Kapitánský. Když je vidět, že se loď řítí na útesy. Zpětný chod!
Jak se to těžko provede, když už nastal náraz - je vidět na poválečné historii. Udělat tlustou čáru? Zapomenout? Když všude zůstaly trosky, i v duši? Když zjistíme, že mluvíme každý jinou řečí... Každý jiný a jinde. Co s tím?
Uvést loď do zpětného chodu je těžké. U příběhu to asi bude nemožné.

D

---

To si máme připomenout dnes zvláště: Stává se, že i příběhy mohou dostat zpětný chod.
Svatodušní, letniční příběh je "příběh zpětného chodu" k Bábelské věži. U Bábel si lidé přestali rozumět (ztroskotalo se na přístavu "nebe"), došlo jim, že Bůh je "jinde" a dokonce každý že "mluví jinou řečí"... A teď si rozumějí znovu! Ten příběh (a příběh celého světa) dostal v určitém smyslu "zpětný chod".

Co z toho bude dál? A jak se mohou věci vrátit zpět?
Jak se dá vrátit to - když jste se pokusili překonat vzdálenost... (dobýt nebe, svět, druhého, popřít (nevnímat) jinakost, svatost druhého....) a stalo se, co se muselo stát - ztroskotání, bolestivé uvědomění si nepřekonatelného odstupu?

Prostor (mezi) se nedá popřít, dobýt, neztratí se.
Může se jen zvětšit.
Ztroskotání (pokus zbavit se vzdálenosti mezi mnou a tebou, alternativa "já nebo ty"... (podle mě nebo podle tebe?) ho zvětší do řádu vzdálenosti nebe-země, světelných let, do nepřekonatelnosti.

Ale prostor mezi námi může být také "posvěcen". To je podstata letničního příběhu, svatodušních svátků! Může být naplněn mírem, odpuštěním, láskou, krví oběti, lítostí, soucitem, vyjítím vstříc. Jak jinak ještě? Může být prosvícen. Promilován. To vše znamená Duch svatý.
Neztratí se prostor mezi námi, zůstane to tak, že jsem "já" a jsi "ty". Ale vyvane všechno zlé, zatuchlé, mlha, v které jsme se ztratili...
Vítr (vichr) rozežene mlhy, oheň prosvítí tmu. A já se smířím s tebou i se sebou. Budu mít radost z obou, protože ty ji taky máš.

E

---

Tedy: Nedosáhne se to... spojení nebe a země. Nesplyne "já" a "ty". Neztratíte se v Bohu (a v druhém a v něčem). Bude mezi námi vždycky odstup. Pokus zbavit se ho způsobí ztroskotání, větší rozestup.
Ten odstup zůstane podle biblické tradice "i v nebi". Proto jediný obraz pro To... je obraz hostiny. Kde budeme spolu... Ty a ty a já.

Co se stát může a co se děje, to je toto "posvěcení prostoru mezi námi"!
Vznikne společná řeč.
Uznáním jiného, nedostupného nad sebou vznikne nová řeč. Tato řeč má gramatiku "chvály".
A uznáním druhého vedle sebe také jiná řeč. Ta má gramatiku "lásky".
Dohromady to je "požehnání". Které s člověkem zůstává na všech jeho mořských cestách. A (za)vede ho do Přístavu.