Vina V. - úskalí zákona II, ospravedlnění

A

---

Mluvíme o prožívání zla jako "viny". Znamená, že člověku dojde: Já otevřel dveře zlému... Tohle se nemělo stát. Tohle mělo být jinak. Dostaví se rozhořčení a stud.

První (hlavní, logický) nápad, jak se vypořádat se zlem jako vinou, je: prostě zabránit tomu, aby se rozhořčení a stud mohly objevit - tedy dělat to, co se má, co je dobře, správně, co by mělo být.
Největší jistotu by člověk měl dosáhnout, (to byl velkolepý program farizejů ), když svou vůli podřídí tomu, co najisto je Dobré - totiž tomu, co chce Bůh. Naplnit Boží zákon, Desatero, toru, rozpracovanou do detailů, do mišny, gemary... -
Ztotožnit to, co chci a dělám já, s tím, co chce Bůh.

Ale... Posledně jsme si vypočítali několik zásadních potíží, které se na této (farizejské) cestě objeví.

• nenaplní se nikdy všechno... Pocit viny se tím nezničí. Možná jen bude plíživější. (Bude čekat za každým rohem).
• kvůli detailu může utéci smysl zákona...
• až člověk zjistí, že na to nestačí, bude mu stačit, že dělá dojem na druhé lidi ("pokrytectví").

Největší potíže (s vinou) jsme se však ještě nedotkli. Zákon tuto potíž odkryje a posílí, ale tato potíž patří k prožívání zla jako viny jako nejtemnější a nejnebezpečnější místo. B

---

Půjdeme malou oklikou...
Říká se: "Když dva dělají totéž, není to totéž."
Proč? Že to jeden neumí tak dobře jako ten druhý? O to nejde.

Na kloub se tomu dostanete dětskou otázkou (zkuste si na ni vzpomenout): A proč...?
Proč to děláš? (Proč tě to tak rozzlobilo nebo těší).
"Proč" - které se ptá po motivu . Které se ptá: co uvádí do pohybu... tvůj cit a jednání.

To je nejdůležitější pro "kvalitu" nebo "smysl" jednání. Motiv. Proč... Kam míříš? O co ti jde? To znamená: kam jdeš? A co se to vlastně opravdu děje...?

Je něco jako "mystika motivů". I nejlepší "projekty", když jsou dělány ze špatných motivů, jsou špatně.
Co to jsou "špatné motivy"?
Hned, hned...

C

---

Zákon má v sobě tu největší potíž - že probudí "žádostivost"... Nejde o to, že když se něco zakazuje - tak se to člověku dostane do hlavy a tím víc po tom touží, vůbec nejde o tohle...
Jde o to, že zákon probudí touhu (která je i bez zákona) - pomoci si sám. A dá naději, že - to by bylo řešení!
Stále jde o to: aby se nemohla ozvat otázka, nejistota, rozhořčení, stud... Když se to soudní jednání (ve kterém se posuzuje můj podíl na zlu, žaloba...) bude dít "za vyloučení veřejnosti", prostě bez druhých..., tak by to mohlo být snazší, ne?
Proč bych k tomu vlastně potřeboval druhé? Vyřídíme si to spolu, já sám se sebou... Je to jen moje věc...

To je "špatný motiv"! Člověk dělá to, co dělá, hlavně (jedině) s myšlenkou na vlastní spravedlnost, na vlastní "hodnotu". ("Kvůli sobě").

"Sebespravedlnost." Ospravedlnit sám sebe... Stačit si sám. (Zůstat na to sám...). Mít vlastní spravedlnost a sám se k ní dostat.

Co je na tom špatného?
Špatného... vím, že dnes pro "zlé", "špatné" není moc smysl.

Tak se můžeme zeptat jinak: v čem je to naivní a nakonec zoufalé - chtít si to vyřídit sám (protože to je naivní a zoufalé)?
No... Stanu se sám sobě obhájcem... Ale také žalobcem, soudním dohledem, soudním psychologem, soudcem... a trýznitelem!

A otevře se peklo.
Prohloubí se odcizení sobě samému. A stane se "fatálním".
Radost z toho, co se daří, (když se něco daří), je sice opojná. Ale je po ní kocovina. Je po ní nějak divně. "Takhle to mělo být"?
A nejméně stejně tak velká (a o mnoho trvalejší a "neutišitelná", vracející se) je bolest, výčitky a nejistota z toho, co se nedaří. A vrací se a vrací a vrací. A nedá pokoje.
Někde uvnitř srdce se ozývá "musíš!" a nedá se utišit, žene člověka k novým a novým vrcholům.
A sám sebe žalovat... to je... Před soudem člověk nemusí svědčit, když by si tím uškodil. Ale tady i to musíš.
A sám sebe hájit...

Může se to dostat tak daleko, že člověk ztratí oči a srdce pro druhé. Pro Boha. Bude tak zaměstnán sám sebou, obžalobou (i nechtěnou) a obhajobou, že... - to je to peklo...

V tomto je vnímání zla jako viny tragické. Může dovést člověka až sem. Do úzkého a smrtelného kruhu. (Smrtelně úzký kruh).
Zlo (jako "poskvrna") bylo venku... Nemělo ale tvář.
Zlo (jako "hřích") bylo mezi námi. Zastíralo mi tvou tvář...
Zlo (jako "vina") je ve mně. Zůstává "mně na krku". Dostává mou tvář. Musím snášet i svůj chladný pohled.

D

---

Souhrnem: Ta otázka a nejistota (vina, rozhořčení, stud) vzniká ve vzdálenosti (kvůli ní), která je mezi mnou a tebou .
Té vzdálenosti, (toho oddělení) se nezbavím, když na druhého zkusím zapomenout (když si řeknu: já sám... a jen kvůli sobě...), když svůj svět omezím na sebe sama.
Tu vzdálenost mám totiž i v sobě. Sám mám kus cesty k sobě samému...! Kdyby zůstalo jen na tom...

Lepší než abych osaměl sám se sebou - je počkat na Milost.
Bůh je milosrdnější než já... Má větší srdce.

Jde o to: unést tu vzdálenost, tu oddělenost, unést její nejistotu. Přijmout ji . Může se, (měla, mohla by se) naplnit Pokojem.