| |
|
Když já se rozhoduji pro dobré nebo zlé, mohu být předvolán svědomím (nebo lidmi, nebo snad i Bohem) na soudní proces... A bude se hledat a zvažovat zlo, které je ve mně.
Jak to udělat, aby se nikdo nemohl rozhořčit (ani moje svědomí, ani druzí lidé, ani Bůh), a já abych nemusel pocítit stud?
Jak to řešíte? Nejde to docela (upřít někomu právo se rozhořčit nebo dát otázku...). A stejně je to propojené. Ve svědomí se mi ozývají hlasy druhých lidí. A má to jakousi závažnost, která je někdy asi Boží. A upřít to právo všem...? Když se vám začne zdát, že se to podařilo, (nedbat na druhé, svědomí i Boha), tak o to těžší se objeví prý pocit nejistoty nad vlastní cenou (spojený s agresivitou). Vyhnout se vině tak, že upřeme právo souzení druhým, svědomí nebo Bohu, to nejde...
Jediné čisté řešení by bylo: nezavdat důvod k rozhořčení a studu. Chovat se tak, aby se rozhořčení nemohlo objevit. Dobře. Takhle si poradit se zlem jako s vinou, ne? Jak prosté! Ale - asi to bude složitější. "Není člověk ten, kdo by se zavděčil lidem všem". Co nerozhořčí jednoho, možná rozhořčí druhého. Očekávání a přání druhých asi nebudou stejná. A co když někdo bude ode mě čekat a chtít něco, co mě dostane na stranu zla. Co s tím? Například farizeové (říkali jsme si posledně) přišli na něco velkého: měli bychom všichni srovnat (sjednotit) svou vůli, (svoje rozhodování) s Tím, co opravdu má být ("s Boží vůlí"). Když to udělám já a taky ty (chtěli to po druhých), tak je po problému zla (jako viny a vůbec). Kdo bude moci právem něco vyčíst, rozhořčit se, když všechno bude podle toho, jak to má být, jak to chce Bůh?
Co chce přesně Bůh? Přesně! Tady a teď. S tím si ještě farizejové poradili: rozpočítáme to, vyměříme, co nejpřesněji. Máme toru (zákon). A odtud... |
To je jako (mít) hrubý plán (města, domu). Autorizovaný mistrem stavitelem.
A z něj se dá udělat detailnější, skoro detailní. Poctivou prací exegetickou a myšlenkovou. Společnou. A pokornou. Budeš moci opřít svou jistotu... o tento plán ("halacha", mišna, gemara). Nikdo mi nemůže nic vyčíst. Co máš proti mně...? Podívej: tohle a tohle je v pořádku... Tak se starej o sebe, abys taky byl "v souladu", "plnil".
Přesný a jasný plán, to by bylo řešení... Tora rozpracovaná do detailů. To je farizejské řešení.
Může se stát, (stane se), že (čím detailnější plán, tím spíš) si člověk všimne, že nedostojí, všemu. Že to prostě nedokáže - být dokonalý. Čím víc se snaží... Sem tam vždycky nějaký detail uteče.
Může se stát, že člověk zabředne do detailů, a zapomene, jak to město vypadá vcelku, a proč se staví. Může se stát, že budu hloubit příkop a zapomenu na dům.
A může se stát, že člověk, (když mu to dojde) - začne dbát jen na to, jaký dojem budí. Detaily nepovedené skrývá. O smysl se nezajímá. To všechno se stalo farizeům. A judaismu. A děje se to všem fundamentalismům - které chtějí opřít svou jistotu. I islámskému.
Opravdu nerad to komplikuji, ale: ze zásad jsou nejhrůznější věci. Ze zásad vyrostl fašismus nebo komunismus. Pravicové nebo levicové zjednodušení... Ne, se všemi zásadami, principy je také potíž. Zjednodušší se všechno tak, že... zůstane "jedna strana".
Takže: co s vinou? Odmítnout posuzování ne. Zákon ne. Princip ne. Když by nosným principem byla Láska, pak - se člověk učí nejen milovat, ale taky lásku přijímat. Láska není jako principy - jednostranná, vždycky na dvě strany. Jestli tohle není řešení problému zla jako viny (a vůbec!!!)
Děkujeme za lásku, ke které nejsme jen zavazováni, ale taky do ní zváni. Nemusíme ji jen dávat, ale i přijímat.
|
Home