Vina III. - farizejství

A

---

Prožít zlo jako vinu znamená, že mi dojde: Já se rozhoduji, to já otevřel zlu dveře. Já se stal komplicem zla.
Bylo to moje rozhodnutí a musím za to nést odpovědnost. Budu (po)souzen.

Těžiště (tíživé místo) zla se dostalo tak blízko, jak jen mohlo. Až se ztrácí ve mně...
Při vnímání zla jako poskvrny bylo venku, a mohlo mě "jen poznamenat", ulpět na mně, a provázel ho pocit strachu (aby mě nezasáhlo).
Při vnímání zla jako hříchu bylo mezi námi a bránilo "pohledu do očí", dialogu, prožití přítomnosti... (že oba jsme "při tom...") a provázel ho smutek a stesk (kde jsi, můj příteli...?)

Ale teď, (když já se rozhoduji, pro dobré nebo zlé, když já jednám, mohu být předvolán svědomím (nebo lidmi, nebo snad i Bohem) na soudní proces... A bude se hledat a zvažovat zlo, které je ve mně.
Pocit zla pak provází rozhořčení (druhých i mně samotného, rozzlobenost na sebe sama - že jsem tohle udělal...), výčitky a stud.

B

---

Chvíle, kdy se láme dobro a zlo, (kdy vzniká vina), je chvíle rozhodování.
Neměli bychom dnes přemýšlet o něm? Nemohlo by nám to pomoci s "vinou"? Nemuselo by třeba potom tak snadno docházet k špatnému rozhodování, totiž tomu, které otevře dveře zlému a probudí vinu.

Kterým rozhodnutím se odežene zlo od dveří, vyhne se soudu, nezneklidní se svědomí? Co se dá udělat s rozhodováním?

C

---

Jak probíhá rozhodování?
No právě že... v napětí a nejistotě.
Mám totiž víc možností, motivů a norem, (podle kterých se rozhoduji)... Které jsou "správné"?
Kdybych si je měl shrnout a rozdělit... tak jsou motivy a normy... které jsou "mé", mně blízké, které mám za své vlastní.
A pak jsou vnější, dané, uznané, vnucované...

V tomto napětí a pak (následné) nejistotě se odehrává rozhodování co udělat a co ne. Rozhoduji se mezi tím, co chci já a tím, co "se má", "by se mělo", co "se čeká", co chtějí druzí, Bůh...

Je to, jako když mám dva rádce, jednoho napravo , ten má moji tvář (zastává moje přání, normy...), a jednoho nalevo (ten má "cizí", jinou).
Uděluji pozornost jednomu a druhému... A oni se do sebe pouští a mě nechávají "mezi tím", v napětí a nejistotě.
V tom je potíž rozhodování. Je napětí... a jistotu nemám nikdy.

Co bude "k dobrému"? Najisto...!
Když budu sledovat toho, co mi radí ten, který (jak se tváří) "zastupuje mě samotného" - bude to dobře a budu mít dobrý pocit? Na jak dlouho? Mohu dát za své normy a motivy ruku do ohně, že "se nedostanou na soud"? Tolikrát jsem se nechal zlákat tím, co jsem chtěl já, co mi připadalo snazší a příjemnější a pro mě lepší, ale...

Když budu sledovat ty "cizí", (to, co "se má") - nebudu jednat z donucení, nebudu se nakonec cítit pokořen, neobjeví se v duši hořkost a ponížení? Nebo mi to bude přičteno k dobru?

Který rádce u vás spíš vyhrává? Berete spíš ohled na druhé, na to, co se má, nebo děláte to, co vás napadne a za čím si stojíte sami?

Neříkejte, že to není pokušení - zbavit se jednoho - dnes spíš toho nalevo... nechat ho za sebou, nebo ho nějak "sprovodit ze světa". Jít jen za tím, co chci já a žít podle vlastních norem... Jde to? Co to způsobí? Zmizí napětí a přijde jistota?

D

---

Je proud zvláštní (starozákonní) tradice, který sahá od Ezdráše, (předtím) Joziáše, přes farizeje (zde má svůj vrchol), a dodnes k ortodoxním židům, proud zvláštní tradice, která má naději, že se může stát, že napětí, rozestup mezi tím, co chci já a tím, co chceš Ty, (co chce Bůh)... zmizí.

Jak se tohle může stát? Je potřebí jednoho rádce - patrně toho napravo, toho, který mi říká, co chci já... nechat za sebou?

Ne. Děje se to jinak. Děje se to tak: jako když ty dva póly, které byly na opačných stranách, po pravici, po levici... se přiblíží, vyjdou si vstříc, nemám je po stranách, ale před sebou...
Jako když tvář rádce napravo a rádce nalevo splynou. Rádce zprava vyjde vstříc tomu nalevo, až se v něm jakoby ztratí.

To co chci já, (moje přání, moje touha...), a to co chce Bůh, se stane jedním!

Pak zmizí potíž rozhodování. S tím napětí.
A zmizí i nejistota. Když se poslouchá Bůh. Poslední Soudce. To, co být má. Pak se nemůže ozvat svědomí. A z jakéhokoli posouzení nemusím mít strach...

E

---

Ještě jednou - jak se to může stát? Stačí rozhodnout se?
Ne, děje se to jinak. Tak: když se přizná (přijde se na to, prožije se), že to, co chce Bůh, je dobře. I pro mě. I když tomu nerozumím docela.
To mohu přiznat, když prožiji, pocítím, že Bůh není cizí, škodolibý, tyran... ale je mně nakloněný. Přítel. (Který chce i pro mě to nejlepší).
Pak mohu takhle přitakat k tomu, co on chce, k jeho Zákonu.

Život v této "zákonické" tradici provází hluboké štěstí.
Vím..., co dělat. Za čím stát... Může to být jasné do každé chvíle a do každé maličkosti. Nemusím na každém kroku zvažovat, hodnotit, ptát se, a čekat na vinu, která se dostaví, až přijdu na to, že jsem se rozhodl špatně.
Je jasno. Bezpečné jasno.

Že tu je úskalí... to si připomeneme příště a dál od Pavla.

Dnes si můžete užít tu radost, to štěstí, které se objeví, když to, co chci já a to, co chceš Ty... se tak velmi přiblíží, že je po nejistotě a napětí.
To je... to pak je... správně! To je Láska.