| |
|
Procházíme katalogem „sedmi smrtelných hříchů“. Posledně jsme měli první, dnes si vezmeme další. Další je lakota. (V pořadí „sedmi smrtelných hříchů“ je později, trochu jsme předběhli, protože máme slavnost díkůvzdání).
Co to je „lakota“? Poslechneme si čtyři příběhy: dva z bible, dva „odjinud“. Na čtvrté planetě bydlil byznysmen. Byl to člověk tak zaměstnaný, že při příchodu malého prince nezvedl ani hlavu. „Dobrý den,“ pozdravil ho malý princ. „Vyhasla vám cigareta.“ „Tři a dvě je pět. Pět a sedm je dvanáct. Dvanáct a tři patnáct. Dobrý den. Patnáct a sedm dvacet dva. Dvacet dva a šest dvacet osm. Nemám čas ji znovu zapálit. Dvacet šest a pět třicet jedna. Uf! Dělá to tedy pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna.“ „Pět set miliónů čeho?“ „Cože? Ty jsi tu ještě? Pět set miliónů… už nevím čeho… Mám tolik práce! Já jsem vážný člověk, nebavím se hloupostmi! Dvě a pět je sedm…“ „Čeho pět set miliónů?“ opakoval malý princ, protože se nikdy nevzdal otázky, kterou jednou dal. Byznysmen zvedl hlavu: „Za celých čtyřiapadesát let, co bydlím na této planetě, jsem byl vyrušen jen třikrát. Poprvé před dvaadvaceti lety chroustem, který spadl bůhvíodkud. Hrozně hlučel a já jsem se čtyřikrát spletl v sečítání. Podruhé to bylo před jedenácti lety, měl jsem tehdy revmatický záchvat. Chybí mi pohyb. Nemám čas se jen tak potloukat. Jsem přece vážný člověk. A potřetí – zrovna teď. Říkal jsem tedy pět set miliónů…“ „Miliónů čeho?“ Byznysmen pochopil, že nemá žádnou naději na klid: „Miliónů věciček, které vidíme někdy na obloze.“ „Much?“ „Ale ne, věciček, které se třpytí.“ „Včel?“ „Ale ne. Zlatých věciček, o kterých sní lenoši. Jenomže já jsem vážný člověk“ Já nemám čas na snění.“ „Ach tak, hvězd?“ „Ano, ano, hvězd.“ „A co děláš s pěti sty milióny hvězd?“ „Pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna. Já jsem vážný člověk,já jsem přesný.“ „A co s těmi hvězdami děláš?“ „Co s nimi dělám?“ „Ano.“ „Nic. Patří mi.“ „Tobě patří hvězdy?“ „Ano.“ „Ale viděl jsem už krále, který…“ „Králové nejsou majiteli, králové vládnou. V tom je veliký rozdíl.“ „A co ti pomůže, že máš hvězdy?“ „Jsem bohatý.“ „Mohu si nakoupit jiné hvězdy, pokud někdo nějaké objeví.“ Tenhle člověk rozumuje trochu jako ten můj opilec, řekl si v duchu malý princ. Přesto se ptal dál: „Jak nám mohou patřit hvězdy?“ „A komu patří?“ odsekl mrzutě byznysmen. „To nevím. Nikomu.“ „Tak tedy patří mně, neboť já jsem na ně myslel první.“ „A to stačí?“ „Ovšem. Když najdeš diamant, který nikomu nepatří, je tvůj. Když najdeš ostrov, který nikomu nepatří, je tvůj. Když máš první nějaký nápad, dáš si ho patentovat: je tvůj. A mně patří hvězdy, protože nikdy nikoho přede mnou nenapadlo, že by mu mohly patřit.“ „To je pravda,“ řekl malý princ. „A co s nimi děláš?“ „Spravuji je. Počítám a přepočítávám je,“ vysvětloval byznysmen. „Není to zrovna snadné. Ale já jsem vážený člověk.“ Malému princi to ještě nestačilo. „Patří-li mi hedvábný šátek, mohu si ho dát na krk a odnést si ho. Patří-li mi květina, mohu ji utrhnout a odnést. Ale ty nemůžeš utrhnout hvězdy. „Ne, ovšem mohu je dát do banky.“ „Co to znamená?“ „To znamená, že napíšu na papírek počet svých hvězd. A potom zamknu ten papír do zásuvky.“ „A nic víc?“ „To stačí!“ To je zábavné, pomyslil si malý princ. Je to dost poetické, ale ne moc seriózní. Malý princ měl o vážných věcech představy hodně odlišné od představ, jaké mají dospělí. „Já mám květinu,“ řekl ještě,, „a každý den ji zalévám. Mám tři sopky, a ty vymetám každý týden. Vymetám totiž i tu vyhaslou. Člověk nikdy neví .pro mé sopky i pro mou květinu je užitečné, že mi patří. Ale ty nejsi hvězdám užitečný…“ Byznysmen otevřel ústa překvapením, nevěděl však, co odpovědět. A malý princ zmizel. Dospělí jsou rozhodně podivní, řekl si jen v duchu cestou.
Já a můj svět. Svět „mého vlastnictví“. To je všechno…, co stojí za řeč, za zájem.
Vybavují se vám takoví lidé? Mají jen svůj svět. Do něj patří jen to, co je jejich. Jdou jen za tím, co je jejich, za tím „svým“. Ostatní a nic „co není k mání“ je nezajímá. Je „bezcenné“. |
Král v Nátanově podobenství
2 Samuelova 12:1
Hospodin poslal k Davidovi Nátana. Ten k němu přišel a řekl mu: "V jednom městě byli dva muži, jeden boháč a druhý chudák. Boháč měl velmi mnoho bravu a skotu. Chudák neměl nic než jednu malou ovečku, kterou si koupil. Živil ji, rostla u něho spolu s jeho syny, jedla z jeho skývy chleba a pila z jeho poháru, spávala v jeho klíně a on ji měl jako dceru. Tu přišel k bohatému muži návštěvník. Jemu bylo líto vzít nějaký kus ze svého bravu či skotu, aby jej připravil poutníkovi, který k němu přišel. Vzal tedy ovečku toho chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel."
Není to jen „taková trochu směšná hra“. Lakomí nejsou jen „trapní“. Lakota je nebezpečné, je bezohledná. Lakomý ze svého (světa) nedokáže nic pustit. I když by na to měl doplatit ten druhý. „Co je mi po něm“?!
Lukáš 12:15 A řekl jim: "Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má." Pak jim pověděl toto podobenství: "Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom, a říkal si: `Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?´ Pak si řekl: `Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.´ Ale Bůh mu řekl: `Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?´ Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem."
Proč to tak je – s lakotným? Proč si vytváří svůj svět a drží se toho, co má a jiné nevnímá?
Potkal jednou navečer ďábel člověka, jak obhlíží svůj dům, svou zahradu a svá pole. Přidal se k němu a říká: „Mně patří celá zem. Ty, zdá se mi, si dovedeš země vážit. Chtěl bys mít víc země?“ „Ty to víš, pane“, řekl člověk. „Nuže, dávám ti tuto nabídku: tvou se stane tolik půdy, kolik od slunka východu do slunka západu obejdeš. Již zítra!“ Člověk v noci špatně spal. Celou noc přemýšlel o tom, jaký kus země by měl obejít a co s ním udělá. Brzo ráno již čekal před domem na východ slunce. Ďábel seděl na kameni před domem: „Počkám tu na tebe do večera“. Člověk vyšel. Šel rychle. Cestu si promyslel – půjde nejprve skrze lesy na východě a vrátí se přes úrodná pole na západě. Cesta mu rychle utíkala. Přistihl se, že si píská. V poledne byl trochu unaven, ale přestávku na odpočinek si neudělal. Spěchal dál. Ke třetí hodině byl již dost unaven. Ale spěchá dál. Kvečeru již jde po úrodných polích západu. Ale nohy mu těžknou. Dech se mu krátí. „Nestihnu to – vrátit se!“ Dává se do běhu. Sípe únavou. S hrůzou se ohlíží. Slunce již se dotýká obzoru a jemu zbývá ještě takový kus cesty. Utíká, klopýtá, slunce je již způli schované za lesy. Na všechno padá stín. Člověk se pokouší zrychlit krok, ale již to nejde, padá na zem, uštván umírá. Ďábel před domem se spokojeně usmívá. Pro člověka samého je to zničující!! Vír – vše se točí „okolo jednoho středu“. (Tam jsem já, připadá lakotnému). Všechno z okolí stahuje „ke středu“, k sobě. (To by mi mělo patřit a to také…) Stahuje, polyká všechno okolo, co se dá. (Chce víc a víc). Všechno ale také stahuje „dolů“, jak víry dělají. Je v tom nebezpečný druhým. I sám se ve víru, v „hlubině“ ztrácí. (Stahuje to také jeho).
Vídáme lakotné (na biblické hodině se nám snadno vybavovaly osudy lidí…)
Co pomůže lakotnému? Co pomůže z víru?
Srdce je stavěné tak „doširoka“. Ten úzký zorný úhel (lakomého) jej trápí a ničí. Nechat je „rozevřít se“.
|
Home