Vina II. - odstupňování viny, soud

A

---

K zkušenosti zla patří různé pocity.

Strach. Že mě zlo dostane, dožene mě, zachvátí, zmocní se mě, zavalí, strhne s sebou.
Zlo se pak vnímá jako něco "vnějšího". Do čeho se člověk může dostat, aniž by pořádně věděl jak.
Toto chápání zla otvírá symbol "poskvrny".
Je to jako kdy přijde válka. Jako bouře tsunami. Jako území nakažené zlou nemocí.

Smutek. Stesk.
To když se zlo usídlilo mezi námi. Mezi mnou a tebou. Takže jsme si daleko. Mimo dohled a doslech. Není přítomnost...
Zlo se pak vnímá jako "mezi námi ležící", jako oddělující nás.
Toto chápání zla se otvírá symbolem "hřích".
Je to jako bych byl ve vězení. Za mřížemi. Já nebo ty. Jako bych totiž nemohl k tobě a ty ke mně.

Rozhořčení. Tohle být nemělo. Tohle jsem neměl udělat. Nebo Ty. To bylo špatně, to je chyba. To je vina.
Zlo se mi pak dostane "do nitra". Připadá mi: Já ho pustil dál. Já jsem se stal "společníkem" zla! Spolupracovníkem. Komplicem. Já jsem ho přivodil. Já jsem špatně jednal. Na mně leží "vina". (Nebo na Tobě).
Zlo, které se otvírá symbolem "vina". (To se teď učíme chápat).
Je to jako když se člověk dostane na soud.

Pocit strachu a zlo zvenku, jako když krajinu zachvátí válka.
Pocit smutku, stesku a zlo oddělující nás, jako vězení.
Pocit strachu, rozhořčení a zlo jako soud.

B

---

Ještě (několikrát) k vině:
Kdo to (na mě) poví, že já pustil zlo dál, dovnitř, stal se jeho podílníkem..., kdo to připomene, kdo si toho všimne, kdo to prozradí, koho to rozhořčí, kdo to bude řešit?

Kdo? Druzí.
Nebo moje svědomí.

Soud je tu víc než jen obrazem pro vyjádření zla jako viny. Patří k podstatě prožívání zla jako viny. Přes obraz soudu se opravdu dostaneme k pocitu chápání zla jako viny hodně blízko. (Svědomí je vlastně také takové soudní forum).

Na soudu to je tak: je tu žaloba, ale také obhajoba, vyjádření soudních znalců, psychologa, autoritu má soudce a rozhoduje výrok poroty.
K soudu patří zvažování viny. K tomu to, že je slyšet víc hlasů. Pro i proti. Forum.

Zlo pak má nejen zřetelnější obrysy, ale je i jemněji vykreslené. Je zvažováno z více stran, pojmenováno a hodnoceno.
Jestli u vnímání zla zvenku nebo mezi námi (poskvrna, hřích) zlo buď bylo nebo nebylo, tady je to docela jinak.

Tady se posuzuje míra zla (vina) naprosto individuálně a je spousta dalších okolností při zvažování viny.
Kdo to bude řešit? Zlo jako vinu?
Něco by mohl (a dělá to) i (běžný) veřejně právní soud. Když se najde veřejný žalobce.
Něco zůstane na mně? Na mém svědomí? Jeho soud musím snést? A přijmout jeho trest? Abych ztratil pocit provinilosti, aby se potrestalo a napravilo, odžilo to zlé, které jsem způsobil.

Jak je to dnes...? Nedá se zlému jako vině utéci nebo dlouho, do posledního dechu utíkat? Odmítat přijmout odpovědnost.
Na soud musím jen, když mě přistihnou. I pak člověk může hodně dlouho kličkovat, protahovat jednání... (Když má šikovného právníka...)

A svědomí? Když je moje - nemohlo, (nemělo) by být na mé straně? Nedá se podplatit, zmanipulovat, umlčet?
Vypadá, že to docela jde, že svědomí se dá "vzít slovo".
Proč se pak neztrácí pocit viny...?! Dokonce se zdá, že možná s tím nikdy v dějinách neměli takovou potíž... Možná se tomu dnes neříká "pocit viny", ale na každého doráží pocit osobní "bezcennosti", pocit nejistoty a méněcennosti... je tak silný a všudypřítomný. Narazíte na něj u každého a za fasádou arogance a zdůrazňovaného sebevědomí bývá nejsilnější, to je prokázané.
Není to proto, že pocit viny "není řešený"? Že se před ním (před soudem, totiž pravdivostí!!!) utíká?

C

---

A co Bůh tady, v tomto chápání zla?
Je Soudce? Soudí?
Je rozhořčen, žaluje, obhajuje, dokazuje, hledá polehčující okolnosti a vynáší soud?
Ví všechno? Všechny přitěžující a polehčující okolnosti? Jsou v něm všechny hlasy? Nebyl by to soud bez konce? Znáte Čapkovu povídku - podle které i v nebi soudí lidé, protože Bůh ví všechno, a nikdy by nemohl (netroufal si?) vynést rozsudek.

V bibli se objevila jedna zvláštní tradice (jeden zvláštní nápad, jedna naděje, a pak také zkušenost - přes zkušenost s Ježíšem), podle které Bůh předává soud.

A On, (ten, komu se předává Boží soud) "nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající..."

A pak: ten soud, (Poslední soud) bude probíhat tak - zvláštně, nezvykle, tajemně... Četli jsme to.
Ten Soudce nesčítá do únavna chyby a přečiny, a nezkoumá chtěné a nechtěné... A nečeká na porotu.
Prostě se zeptá - na schopnost soucitu a vztahu. A podle všeho je nabídne.
Nádherně osvobodí od soustředění se na sebe sama, které se stává pekelným, od zkoumání toho, jak hluboko a vážně mě zlo poznamenalo, jak dalece jsem se stal jeho komplicem a jaký trest si musím odžít.

Ještě o tom budeme mluvit dál. Tohle dnes pro Radost.
Velmi jde o to, aby zlo člověk nemusel popírat a přitom aby nezaplavilo jeho duši potopou.