Mluvíme o zkušenosti s Bohem.
Dostali jsme se ke zkušenosti zla a dobra.
Prastaré chápání zla se naznačuje pomocí symbolu poskvrny.
Člověk se dostane do kontaktu s něčím (k něčemu se připlete, do něčeho se "namočí"), do čeho by se dostat neměl, co je zlé, a ono to na něm ulpí, poznamená jej to, přinese mu to utrpení, bolest.
S tím máme nějakou zkušenost. Taky jsme se dostali do lecčehos, do čeho jsme neměli…
A
Druhé pochopení zla se odkrývá symbolem "hříchu".
Tady jde ne o to, že člověk se dostane do kontaktu s něčím, s čím ho mít neměl - ale, že člověk ztratí, ztrácí kontakt - s Bohem, s lidmi.
(Zkušenost dobra jako zkušenost rezonance - jsem ozvěnou druhému, vnímám, co je, co říká, co chce, a on zase mou ozvěnou, resonuje na to, co já jsem, říkám…
Zkušenost zla jako porušení této resonance.)
B
V bibli jsou pro "hřích" čtyři slova, spíš symboly nebo obrazy.
Napoví nám, jak se to stává, jak se to může stát - že se vztah poruší, rezonance ustane.
Minout (cíl).
Chyba! Vedle! Špatně jsem mířil.
Někdy je porušení vztahu spíš věc omylu. Prostě stala se chyba.
Jako se lučištníkovi zachvěje ruka, nebo se nesoustředil nebo… a netrefí se…, tak mezi námi padlo slovo, které nemělo, nebo jsem udělal něco, co nemělo být, nebo… Prostě jsem to nezvládl, nepodařilo se. Nechtěl jsem… ale stalo se. Přestřelil jsem. Měl jsem chybný odhad. Nedomyslel jsem to.
Omyl. Chyba. Vedle. Zůstal jsem mimo.
Rozlomení pouta. Odříznutí. Odtrhnutí se.
Někdy je to jinak, někdy se prostě vědomě odříznu… Z lhostejnosti nebo odporu k druhému nebo z touhy po svobodě. Nechci s ním být na jednom laně. Rozhodnu se, že si půjdu po svém.
Někdy je hřích věc rozhodnutí, vůle. A potom také vina.
Pokřivení.
Zakřiví se cesta. Začne se klikatit. Kdy se začne cesta klikatit?
Jistě, když mě napadne, že (raději) půjdu jen za svým, když se odříznu. To pak nemám cíl "nezávisle na mě", a nemám "korekci", a nemám oporu, a cíl se mi stane bludičkou - která se mi míhá před očima a vodí si mě - často dokola nebo na blata.
Ale také: když mám strach (před tváří druhého). K druhému jít "přímo" - není jen tak. Je potřebí pořádný kus odvahy.
Hřích je také věc strachu, který mám před tváří druhého.
Přímá cesta. Přímost. Upřímnost. Mám dost odvahy - stát k druhému čelem? Vydat se přání, pohledu, přítomnosti druhého? Když ne, tak pak chodím po pokřivených, křivolakých cestách.
Strach.
Pomatenost.
Zmatenost. Poblouznění. Zabloudění. Ztráta sebe sama.
Někdy to není věc "dobrého míření", vůle, ani odvahy, někdy se to s člověkem tak zamotá, že… Hlava a srdce neslouží, jsou jako cizí, zmatené. Není jasný rozum a kus volného srdce pro pouta, která mezi námi jsou.
Omyl, vina, strach, zmatení, často najednou.
C
Jak se napravuje zlé jako porušení resonance, vztahu? Je jedno, jestli se stalo omylem, z rozhodnutí, ze strachu, z pomatení.
|
Jak se napravuje porušený vztah, jaká je šance ?
Vztah se musí napravovat z obou stran!
Když se porušil vztah, oba by měli "zdvihnout svůj konec vztahu" a obnovit ho…! Hněv, zranění, uraženost, strach, pocit viny, studu, nejistota… a leccos dalšího mluví proti tomu: "Nedělej to!"
Obě strany k tomu musí k tomu najít odvahu a důvěru a rozhodnout se pro to. Vztah se totiž musí napravovat najednou. Musí být pro to "konstelace". Oba pro to musí mít najednou odvahu a vůli.
Tak: Je tu velká pravděpodobnost omylu, viny, strachu, zmatení.
A k tomu: smíření nemá velkou šanci. Je tolik důvodů proti němu. A k tomu ještě "oba najednou by potom museli zdvihnout konec svůj vztahu". Když ho zdvihne jen jeden, je to málo!
To je ta potíž. Obě strany najednou musí podat ruku k smíření, odpuštění.
D
Dnes je květná neděle. Krásný den.
Příběh pro květnou neděli je totiž krásný příběh. Lidé se sbíhají u brány města a vítají Ježíše a v něm Boha.
Je to chvíle pro pohyb vstříc, naproti, plný důvěry a radosti.
Ti lidé možná dlouho čekali (léta, celé životy) - osaměle…, až se něco v jejich životě, srdci, v jejich blízkosti pohne, co naznačí tu "dobrou konstelaci" - že teď by to šlo - teď by se mohla obnovit ta "rezonance".
A najednou je to tu: houfně vyběhnou vstříc, protože vytušili pohyb vstříc. A to takový, že se vstříc jít dá.
Co se děje? Ježíš přichází v atmosféře Pokoje. Přijíždí na oslu (ne válečné, hrůzu budící zvíře)…
A hlavně: má za sebou Cestu, která zanechala hlubokou stopu Palestinou. Zůstává po ní vůně důvěry. To se děje.
Vznikl jakýsi proud (a vír) náklonnosti. (A příběh vjezdu do Jeruzaléma to dokládá). Do odstředivých tendencí, který je tolik… a mají tak velké šance… vstřícný pohyb, vír.
Proud (a vír), který má pramen až - v nebi. V Bohu. (Od začátku Ježíšova příběhu se to začalo dít, od vánoc ). Proud náklonnosti, který si naklání, získává… Nesčítají se omyly, netrestá se zrada, a pomatení, neprobouzí se proto strach, ale tak beze zbytku vstřícně… vydání sebe sama - že to strhne k náklonnosti.
A pak se dá přiznat i hřích, omyl, strach, špatné roz- hodnutí. "Smiluj se nad námi ubohými". Hosanna. "Pomoz přece". Zdvihni ten konec vztahu, vím že to můžeš, chceš a uděláš.
Kolem Ježíše vzniká ta "konstelaci", kdy se může začít dít - obnovení vztahů, resonance, dobrého…
Ježíšův vjezd do Jeruzaléma se čte většinou jako úvod k velikonočním příběhům, v souvislosti s tím, co přišlo pak, s ukřižováním. Vyjadřuje se (moralizující) údiv - že nejprve takové vítání a pak odmítnutí. Usuzuje se, že očekávání davu bylo zklamáno a že bylo povrchní.
Nemyslím, že to je jediný způsob čtení o vjezdu do Jeru- zaléma. Nějak se mi začalo otvírat, že není ani nejhlubší.
K paradoxu Smrti Ježíše se dostaneme. Ale dnes je:
Květná neděle.
Pro obrácení.
Ztišení hněvu. Zapomenutí omylů, strachu, zrad…
Přiznání malosti (smiluj se). A vyjítí vstříc.
Situace "tomu přeje". Bůh tomu přeje.
Dnes si můžete užít - ten vstřícný pohyb… z náklonnosti a touhy. Třeba ho zachytíte taky.
|
