Přemýšlíme o zkušenosti s Bohem. K tomu patří také zkušenost dobra a zla. Budeme mluvit o zkušenosti s Bohem dál, ale k tomu nějaký čas také o zlu.
Dnes o prvním způsobu chápání a prožívání zla.
A
Stačí upadnout do bláta, a máte bláto všude, na rukách, na šatech…, třeba i na tváři, potřísní vás a ulpí na vás.
Stačilo by se dotknout nakažlivě nemocného, třeba malomocného, nebo se po něm jen napít z misky a nemoc můžete dostat také .
Tady se nám nahlašuje staré chápání zla, které se vyjadřuje symbolem "poskvrna". Jeho princip je: "ulpívání" a "nákaza".
Ulpívá na nás a v nás leccos. Stačí upadnout do rozhovoru s někým, stačí, že kolem vás proletí "nějaké téma", padne nějaké slovo, někdy i jméno, někam jen nahlédnete, nějaká vzpomínka se vynoří, někam se náhodou připletete - a už to "máte na sobě", nesete to s sebou…
No a co? No a dost. Najednou je všechno jinak.
Představte si jen člověka, který upadl do bláta. Mávne nad tím rukou? Ne, je jako "vykolejený", zmatený, jak se rozhlíží, jestli ho někdo neviděl a komu se vyhnout, jak by nejraději někam "zalezl", jak se zkouší "dát do pořádku" a jak to nejde.
Dokážete sledovat pocity toho, kdo "se poskvrnil"?
Nejde jen o to, "že něco přibylo". Ale něco se stalo, něco se změnilo, něco je jinak než by mělo být.
Člověk takhle špinavý je špínou jakoby zatížen a "fascinován". Jakoby nemohl myslet na nic jiného. Nemůže dělat, jako že nic.
Je to nepříjemné. Odporné. Člověk sám si připadá odporný.
A může to i bolet, způsobit utrpení. (Nezapomeňte na malomocenství nebo mor).
A člověk se ohlíží, jestli ho někdo nevidí, protože ví, že teď je (ještě) "méně přijatelný", že je "odporný".
A možná je člověk pak taky "nakažlivý", možná potká někoho a on se mu vyhne, protože ta špína by mohla ulpět i na něm.
Říkávalo se: "morové povětří"… Kolik nákazy, špatných myšlenek, emocí, podezření… lítá vzduchem… Co všechno se může člověka dotknout, ulpět na něm, ulpět mu v srdci, naplnit ošklivostí… od které ani nemohu odtrhnout mysl. Lecjaké slovo, obraz, situace, jednání, událost…
Jeden z příběhů Abrahama Lincolna: v době, kdy byl advokátem, hájil člověka, který ho obelhal, který se dopustil opravdu zlého činu. Když to Lincoln zjistil, odešel od soudu, a když pro něj soudce poslal, vzkázal: "zašpinil jsem si ruce a šel jsem se umýt".
Staré chápání zlého: je jako poskvrna.
Člověk do něčeho "upadne", dotkne se něčeho, čeho neměl, něco na něm něco (zvenku) ulpí, jako špína, poznamená jej to, udělá jej odporným, způsobí mu utrpení.
B
K zkušenosti s Bohem patří zkušenost - prožít sebe sama (před Bohem, čistým) jako "nečistého", poskvrněného, malomocného, který musí volat "jdi pryč", nemůžeš ke mně a já k tobě, co všechno nesu na sobě a v sobě, jsem odporný a nebezpečný…
A přitom člověk by chtěl být s…
C1
Jak se žije se zlem jako s "poskvrnou"?
Nemusím mít pořád hrozný strach - z nákazy, zezašpinění,
|
které se může stát kdekoli, je přece tolik bláta a nákazy, všude! Nemusí se žít s ostražitostí, které musí hrozně spoutávat? Není to hodně sevřený život?
S hodnocením strachu ještě počkáme. Vrátíme se k němu.
D
Co s tím? Co se zlem, které je chápáno takhle: jako poskvrnění?
Dávat si pozor? Vyhýbat se "kalužím" a nakaženým prostorům?
Že se člověk nemůže zlému vyhnout? Nejsou bláto a prach všude? A člověk ani předem neví, do čeho "se může namočit". Mívali kdysi rituální zákony , které jim říkali, co přesně poskvrňuje, a jak se poskvrna smyje. My je nemáme.
Ale špína se dá smýt. Nedá se jen tak setřít (popřít), ale smýt se dá. Jsou možnosti, způsoby, jak se ho zbavit. Neulpívá "navěky".
Připomínám zkušenost s Ježíšem. Příběh Ježíše umývajícího nohy učedníkům vyjadřuje symbolicky zkušenost, kterou lidé s Ježíšem a skrze něj s Bohem dělali. Já, nečistý… mohu tady s Ním být…
Nemusím už na zlé myslet, je pryč, je smyté, nemusí působit ani vnější, ani vnitřní trápení, jsem svobodný, pro tuhle chvíli, pro tebe, pro tuhle Večeři… Spadlo to ze mě. Jako když se umyji.
Smytí špíny, viny… může udělat slovo, i pohled. Přítomnost Někoho, kdo se mi nevyhne.
Možná si můžeme vzpomenout také na křest.
Určitě na modlitbu. To je způsob, jak zacházet se zlem. V ní také lze nechávat špínu ze sebe spadnout, setřít, "smýt". Taky v ní ustává fascinace zlem…
C2
A co ten strach? Ke zlu chápanému jako poskvrna patří.
Ale my ho nemáme rádi. Víme, co dokáže.
Můžeme se teď ale pokusit o malou chválu strachu?
Strach je základem (ne vrcholem) etického, dobrého jednání. To, že si člověk "dává pozor". Že je opatrný. Je hloupé chovat se tak, že mě zlo nemůže zasáhnout, a když mě zasáhne, dělat, že nic, že ne já mám špínu na sobě, ale vy se špatně díváte, a že mně je to úplně jedno…
Jde asi také o to: uchovat si smysl pro ošklivost a schopnost se stydět… Nestydatost je z nejhorších věcí.
Strach má svůj smysl. Aby mě zlo nezasáhlo, neulpělo na mně. Časem i strach o to, abych nenakazil druhé.
Když se zlo dá omýt… když "neulpívá navěky", tak…
E
Cítíte, že chápat zlo jako poskvrnu dává smysl, že i takovou zkušenost se zlem máme. (Do lecčehos jsme se namočili, leccos nás zašpinilo, zkazilo lecjakou chvíli i vztah…)
A možná cítíte taky, že toto chápání zla má svou mezi. Nemůže vést strach (zlo jako "poskvrna") k vyhýbání se, nestatečnosti a bezohlednosti…? Společnost malomocných
Ano. Není to jediný způsob chápání zla, má své meze. Další příště.
Ale dost se vysvětluje o zlu (jak k nám přichází, jak do něj padáme, jak na nás ulpívá a jak poznamenává život).
A touha, kterou jsme si mohli znovu uvědomit… touha po čistotě, osvobození od toho, co na nás a v nás špinavého, spoutávajícího, rozkladného ulpí, od zlého hodně znamená!
|
