Energicum

Další rys zkušenosti s Bohem je energicum (po tremendum (otřásající, úděsné), majestas (vznešené), mirum (tajemné)).
Cítíte v tom to "energie".

Necháme si pomoci třemi obrazy: (Vítr, dech, duch.)

A

---

Vítr.
Síla, která není vidět, ale působí, jako proud řeky, její proud strhává, unáší...
Strom ve větru se kymácí a obrací větve směrem, kterým vane vítr. Vypadá to divně - kdybyste nevěděli, že fouká vítr.
Nebo suché listí… vítr přímo unáší prostorem.
Nebo loď. Vítr napne plachty lodi a loď vyrazí na cestu...

Vítr a strom a listí a loď… Jako co si připadáte víc? Strom, spadané listí nebo plachetnice na cestě přes moře?

B

---

Druhý obraz: Dech.
Slyšíte vedle sebe dech. Třeba docela tichý. Třeba v noci.
Dech - to je známka života. Uvědomíte si: je tu ještě někdo jiný, než jsem já.
Je tu někdo Jiný. (Opakovat asi nutné víckrát, aby to člověku došlo, co to znamená).
Někdo živý! "Centrum života není ve mně jen". Ten Jiný taky asi něco myslí, něco chce, něco touží, něco cítí, něco prožívá...
Otázka existence Jiného - to je zvláštní druh působení. Musím mít na zřeteli - je tu někdo Jiný.
Nejsem na poušti a sám, je tu také jiné "centrum života", ještě jiný "nositel života".

C

---

A k dechu ještě jedno - duch:
Když je tu ten dech, když je vedle mě někdo druhý - tak potom: co já s ním a on se mnou? Co si o mně asi myslí, co se mnou chce, jak to má se mnou. Jak se na mě dívá?
To je působení - ještě jinak. Otázka vztahu Jiného ke mně...

Mohl bych to tušit, vědět, mohl bych mu porozumět?
Mohlo by mezi námi vzniknout - nějaké spojení, nějaký most, který by možná mohl sahat až do srdce? Takže bych věděl - že je to dobré. že ze mě má radost, že mě tu

chce, že není boj, že to není "kdo z koho", a že i když je Jiný, tak přesto bych mohl "rozumět" (přijmout) jeho a on mě.

D

---

Jak to k sobě patří? Vítr, dech, duch.
Je pro to jedno slovo v hebr.: Rúach.

A vyjadřuje to "energicum" Božího působení z různých perspektiv.

a) Někdy jako vítr vezme do náruče, do svého pole působení, a pošle, vede...
Abraham - myslel, že už má kořeny jako starý strom. A pak musel na cestu… A kolik proroků to mělo takhle.
Izrael jako strom...
Jonáš jako plachetnice (kormidloval, manévroval a stejně mu to nebylo nic platné).

b) Někdy člověku "jen dojde", že není sám, že je tu dech, který prozrazuje jedno "velké, prvotní centrum života mimo něj". A člověk v úžasu - dívá se na nebe, na hvězdy a cítí ten život za nimi. Nebo za druhým člověkem nebo - kdekoli. "Úcta k životu".
Žalmista. Kazatel.

c) A potom taky člověk je sevřen otázkou - co ono, co On (ten Jiný) s ním… jak to má k němu, jestli člověka potkává tedy láska nebo hněv nebo lhostejnost, nebo jak to má… - otázka, kterou klade "duch"...

d) A k tomu patří - že člověku může dojít - tomu se říká Duch svatý ("kontaktní osoba") - že člověk pochopí, že tu je "to přemostění", Někdy na člověka přestane být nutno naléhat silou jako vítr, někdy není potřebí připomínat, že je centrum života mimo něj a člověk dokonce přestane mít strach z toho, co ten Jiný s ním.
Někdy se prostě člověku v srdci usadí vědomí, že Pokoj je nade vším, člověk cítí, že ten most "od srdce k srdci" je, a člověku leží - ten druhý, vlastně ten První na mysli a na srdci tak nějak krásně přirozeně, jak se to děje v lásce.
A tak je ve sféře vlivu, který… působí tak "přirozeně". Víc naplňuje, než posílá...

To je Duch svatý a dělo se to lidem v souvislosti s Ježíšem Kristem. A děje se znovu a znovu a znovu.
Amen.