Pokušení na poušti

Mohli bychom si projít seznamem sedmi smrtelných hříchů, jak je formulovali už kdysi církevní otcové?

Prvním smrtelným hříchem je pýcha. Co je to?
Zkusme si ji popsat jako sklon, jako pokušení.
Komentářem nám bude příběh jedné rodiny, Evy, Adama, Kaina a Ábela a Lámecha…

A

---

Stává se, že na člověka dolehne poušť. (Odněkud, nějak se tu vezme, někde tu je, dostane se všude, i do zdánlivě bohatých domů a životů).
Poušť. Samota. Prázdnota. Nicota.
Písek. Vítr. Sucho, žízeň. Pocit ztracenosti a zbytečnosti. Smutek. Touha. Stesk.
A otázky. Co je vedle mě (za obzorem) a nade mnou? Patří to nějak ke mně a já k tomu? Co „máme spolu“? Kde v tom mám místo? Jaké?
Nejsem jen jako zrnko písku? Zapomenuté. Co znamenám, co vím, cítím, co žiji, co jsem?
Eva (Rajská) se v tuhle chvíli potkává s hadem. (Snad had tu pouštní chvílí přináší?)

Jak poušť zahnat?
Co by mi vrátilo radost a jistotu,. pocit, že je dobře, že tu jsem.
Jaké ovoce mě nasytí?
Had nabízí ovoce poznání.

Dotknu se, okusím, budu mít, vidět, vědět, žít to, co jsem ještě neměl, co je „nad tím vším“, „co je božské“, co je opravdu! Vzepnutí za vidinou.
Eva vezme ovoce a jí.
A co? Rozzáří se oči, zachvěje srdce? To ne, ale něco ano. Pouštní otázka, stesk se stane hlubší, větší, bolestivější.

Dál: Nebyl by tu někdo, kdo by mi řekl: „Vítej. Dobré, že jsi tu“? Jsi pro mě důležitý. Chci tě.“
Dej mi to najevo zřetelněji. Prosím! Podej mi ruku, člověče, (Adame). Musím ji pocítit. Teplou a laskavou.
Ale já ve své ruce mám ještě to „ovoce poznání“. (A v srdci jeho „chuť“). Co se stane?
Adam dostává od Evy ovoce a jí.

Co se stane pak? Pocítím: Ty – jsi na tom jako já. Ty mi nepomůžeš.
Jsi vůbec se mnou? Nejsi! Svůj stesk, strach mám i kvůli tobě!
Co mi teď zbývá? Skrýt se? Aspoň (nejprve) zakrýt svou nahotu.
Adam i Eva si dělají šaty…

To ještě zdaleka není konec.
Nemohu stát při tobě a ty nestojíš při mně.
Adam a Eva svádí vinu jeden na druhého.
To ona mi dala ovoce. Tak takhle Ty…?
To on…

To ještě zdaleka není konec. Máte odvahu jít dál? Tušíte kam?
Zůstalo to zřejmě prostě na mně. Na tom, co já svedu, dokážu. Co je „mé“. Co je „ze mě“.
Eva se pyšní svým mateřstvím.
(„získala jsem muže a tím Hospodina“)
I kdybyste nevěděli, co přijde (přichází) pak (zlomené mateřské srdce), je to – spíš smutné, že?

Můžete ještě dál? Jak to mají spolu teď? Potřebuje Eva Adama a on ji? Už je matkou….Budou se potřebovat jejich synové?
Nezačíná nyní jeden druhého znejistovat? Kdo z koho!
Ty „druhý“ mou nejistotou násobíš! Srovnávám se s tebou… Není to tvoje lepší než moje snad?! Chci to vědět. (Porovnáme to (se)).

Kain s Ábelem obětují na poli.
Objeví se hněv. Z konkurence nenávist. Nejistota se mění v agresi, hněv v čin, který se obrací proti druhým.
Kain zabíjí Ábela.

A nakonec začne být jedno, že se na to „svrchu dívá slunce“. Bůh. Popřu i jeho, co by ne? Na nic a na nikoho nebudu brát ohled, nic a nikdo mi nemůže nic udělat.
Pyšná Lámechova písnička (4,23).

Cesta a vrchol pýchy, smrtelného hříchu.
Pýcha je pokus o sebepotvrzení (potud by to byla jen pošetilost)
na úkor druhých (proti nim) – tu to začne být „zločinné“
v zapomenutí na Boha.

Znáte pýchu, toto tíhnutí? Většinou se nedostaneme až „ke konci“. Často se nám „smeknou nohy“ při pokusu „stačit si sám“. Nebo se s druhými prostě v hrané lhostejnosti rozejdeme. Nebo nás k nim cosi vrací. (Není jen tíhnutí pýchy). Ale…

B

---

Co s tím? Co s pýchou, s touto tendencí, „šikmou plochou“?
Objeví se na poušti, v samotě, nejistotě, v skryté žízni, otázkou, (pocitem), který se ptá – „přes to“, a pak unáší člověka dál a dál.

Je ještě jiná tendence. Ještě jiný příběh a vy do něj patříte. Odvíjí se jinak. „Ježíš Kristus.“ (Někdy se mu také říká „druhý Adam“, začátek nového příběhu).

Ježíš byl také pokoušen v poušti. Poušť a samota. Znáte.

Přijde otázka – po nasycení. Dává ji „had“. Máš z čeho žít? (A „Jak si pomůžeš?“)
„Jsi-li Syn Boží – ať se z kamení stane chléb.“ Ježíš to „ustojí“.

Další pokušení. „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů, Bůh tě zachrání“. – (Eva by rozuměla, vy také): vynutit si pozornost, lásku, pomoc Boží
Ty mi ruku podáš!!! Dokážeš mi svou lásku! Ježíš odmítá.

A další pokušení: „Toto všechno ti dám…“
Mít moc nad druhými, celým světem. Ježíš odmítá.

A v tu chvíli Ježíše ďábel opouští.
Ježíš je v poušti čtyřicet dní a nocí. (To je (v bibli) doba nutná k napravení, odčinění…). Neodčiňuje také něco za nás? Chvíle, kdy my neodolali „poušti“?
Nakonec Mu posluhují andělé.

To je jiný příběh. Ježíš tvoří jiný sklon, jiné tíhnutí. Lidé se u něj dostávají do jiného tíhnutí.

Souhrn:
Pozor na šikmou plochu pýchy. Pouštních chvil v našem životě je dost. Směr je: Od nejistoty přes touhu po pomoci, přes pokus stačit si sám (když pomoc je „nejistá“), přes konkurenční boj až k popření druhého a Boha… znáte to.

Je tu ještě jiná tendence, kristovská – která – „kvůli druhému“, kvůli Bohu přijme svou situaci, život.
Pro něj, před ním. Pochopí, že ten „druhý“ je také otázkou, a že to je dobře, a že nejistota je potvrzením skutečnosti druhého a poutem k němu a také „darem přítomnosti“ druhého.
Přijme ji, unese a ona se zúročí…

Chtěli bychom zažít anděly, jak posluhují. Jak nás nic a nikdo neznejistuje, netrápí, jak máme radost ze života, z druhého. Dej nám ji. A nenechej nás propadnout pýše, když se ozve nejistota, smutek, stesk, strach.