Město "Nevlídné" bylo klidné městečko u velkého jezera. Žilo svým poměrně poklidným životem. Název dostalo patrně kvůli větru. Sužoval je třebas ne velký ale stálý vítr.
Zvláštní na tom městě bylo, že nikdo se už dlouho nepodíval vzhůru. Někdo protože měl příliš velký klobouk (muž s kloboukem…). Někdo byl stále moc zaneprázdněn (projede někdo na kolečkových bruslích). Někdo neměl oči pro nic jiného než… než sám pro sebe… (slečna se líčí v zrcátku). Nebo proto, že něco hledá? (jde od jedné výlohy k druhé). Někdo pak… prostě nemohl (slepec s holí oťukává patník, jde kolem fresek, čte si…) - nebo si myslel, že nemůže.
Nebo možná nebyl důvod podívat se nahoru, protože se v městečku mělo za to, že na nebi nebylo nikdy nic zajímavého (sluníčko se ušklíbne a odvrátí se, pak za sebe přitáhne mrak jako paravan, a pak přes něj přehodí ručník s motivem duhy a pak se začne sprchovat, začne pršet). Na nebe se podívali jen, když začínalo pršet (… ale to pak hned stejně roztáhli deštníky, záběr do černého deštníku).
Nebo možná v tom městečku měli prostě špatnou dlažbu a museli se dívat pod nohy.
Ať tak nebo tak nebo tak… vzhůru se už dlouho nikdo nepodíval.

Tak se stalo, že všichni přehlédli zvláštní úkaz. (Proletí balón, na něm namalovaná hvězda, táhne za sebou reklamní prapor: "již brzy").

Všiml si ho jen hodinář. On se taky vzhůru nikdy nedíval, nejvýš na kostelní hodiny, ale tentokrát… když se ozvaly zvony, vytáhl hodinky, aby si ověřil, jestli jdou kostelní hodiny správně, podíval se na ně a přelétl mu přes ně stín. Ale hodinky zazářily. Jako když se v nich odrazí slunce. Tak se stalo, že se podíval vzhůru.

Sedl si potom před hodinářství na lavičku a díval se za balonem tak dlouho, dokud nezapadlo slunce.
Vypadal trochu zmateně. "Brzy" je pro hodináře totiž dost matoucí údaj. Brzy je za minutu? Nebo za hodinu? Nebo… Ale on přemýšlel spíš o tom - "co" už brzy.
Když ukládal hodinky zpátky do výlohy, zdálo se mu, že v tu chvíli všechny hodinky na moment zazářily.
Nemohl usnout. Seděl na lavičce na malém náměstí a často se díval nahoru. Všiml si spousty padajících hvězd… A přemýšlel, co by si měl přát. Proč ho najednou nic nenapadalo? Ale bylo mu tak - hezky. Na nebi se stávala zřetelnější a zřetelnější a jasnější a jasnější jedna hvězda, visela nakonec tak nízko…
A pak… usnul? Tu noc se děly divné věci. (Kolem lavičky projdou… tři mudrci, za nimi parta pastýřů, a stádo oveček… Jedna hodináře olízla. Otočila se, jakoby čekala, jestli nepůjde s nimi.)

V noci bylo hodináři teplo, i když chvílemi sněžilo.
Ráno se probudil a kolem lavičky opravdu byla spousta stop. (od bot, od hole, i po zvířatech). Copak se mu to nezdálo?
Podíval se na kostelní hodiny a v nich se odrazila hvězda. (Ozvaly se zvony).
Říká se, že od té noci vítr v městečku utichl.