Další „smrtelný hřích“ je lenost. (Pýcha, lakomství, hněv, žárlivost).
A
Lenost má být „smrtelný hřích“? Je to vůbec s ní tak vážné? Na biblické hodině jsme z katalogů smrtelných hříchů vybírali ten, který nám připadá nejméně vážný. Vybrali jsme lenost. „Člověk si potřebuje občas odpočinout, zalenošit“… Proč má být lenost „smrtelný hřích“? O co v ní jde? Co se v ní děje?
No, s leností to ale opravdu není jen tak. K pochopení se můžeme vydat tudy: Vzpomeňte si nejprve, jak různě se dá začít den…
Pamatujete si nějaké dny, kdy člověk nemohl dospat? Kdy člověk do dne skočil oběma nohama. Dychtivě. Pamatujete si, kdy to bylo naposledy? V dětství? Někam, za někým jste měli jet (na prázdniny)? Nebo jste se vraceli domů (z nemocnice, vojny)? Někdo měl přijet na návštěvu?…
Pamatujete si dny, kdy jste ráno vstali a museli přemýšlet (třeba po těch snech, které noc přinesla…) kde vlastně jste a s kým a co vás vlastně čeká? A teprve pak jste vstávali a to těžko.
Pamatujete si dny, kdy jste vstávali „špatnou nohou“, se vzdycháním, kdy se vám z postele vůbec nechtělo, kdy jste se museli nutit… Uklouzlo vám: „mně se tak nechce, do ničeho se mi nechce…“
Stalo se, že kdyby člověk neměl strach, že ztratí práci, že by z postele nevstal? Stalo se vám, že jste z postele ani nevstali? Že se člověk jen obracel sem a tam, a rád by znovu usnul?
Už víte, co je „lenost“ jako smrtelný hřích. Není to pohodlnost.
Lenost je „k smrti unavené srdce“, „zima duše“. Lenost je, že „ráno nevstanete“, protože „není proč“. A když vstanete, tak se srdce nezachvěje se radostí, dychtivostí, očekáváním, úžasem, úctou. Jenom se „škaredí“. Měli jste takové období, nebo je máte teď?
Ten poslední z „hrdinů“ podobenství – ten, co skryl hřivnu, nechal ji být, - ten byl nazván „líný“… Ten nezacházel s tím, co mu bylo „svěřeno“, nabídnuto – ne jen ne dobře, ale vůbec.
To je lenost jako smrtelný hřích. Zacházíte se vším ne jen špatně, ale bez radosti, a nakonec vlastně vůbec. „K smrti unavené srdce“.
B
Dá se ale to, „jak vstáváme do dne“, jak žijeme, vytknout? Není to „dané“ – tím dnem? Nebo situací, v které jste?
Na čem záviselo, jak jste se probouzeli do dne? Na tom, co se mělo dít? Na tom, kdo vás měl v tom dni potkat? Na tom, jak vám bylo na těle a na srdci?
Co se podílí na vzniku lenosti? Ne touze si odpočinout, ale lenosti, kterou člověku „zamrzne srdce“? Co „k smrti unavuje srdce“?
Jak to měl ten „třetí“ z podobenství? Z čeho on „byl líný“? Ze strachu. („Věděl jsem, myslel jsem si, že“…) To možná bývá nejčastěji. Strach, sevření, že „neobstojím“. Tak se „držím stranou“, až zjistím, že „stranou jsem“.
Nebo… Často člověk „zleniví“ ze zklamání – tak jsem se snažil a… nic z toho nebylo, „vzdávám to“. Nebo z nedůvěry… Z prohlubující se neúcty. K sobě, k druhému, ke „dni“, k životu. Nebo ze samoty.
Strach, zklamání, nedůvěra, neúcta, samota unavují srdce.
Přišli byste na jiné věci ještě…
C
Což o to, vědět z čeho lenost žije – to může být důležité. Ale co je proti lenosti, to je mnohem důležitější. Co? Co s tím, co by to mohlo změnit – to, jak se žije (jak se vstupuje do dne)? Je lék proti lenosti? Co zbavuje „lenivosti“? Jak povzbudit, „ohřát, potěšit srdce“? Aby se přestalo škaredit a usmálo se.
Očekávání. Hlavním motivem Ježíšova podobenství bylo očekávání. Jaké? No, na dvě strany. Pánovo a služebnické.
|
Srdce se povzbuzuje – ne, ono přímo žije očekáváním. Někdo mě zve a čeká na mě. Něco, někdo (ke mně) přichází.
Očekávání je „osobní věc“, je na dvě strany: „někdo vás čeká“. V tom podobenství bylo: Pán si zavolal… potřebuji vás, „jsem na vás zvědavý“.
A také k tomu patří: „já něco, někoho čekám“. Bylo tam také očekávání na jeho Příchod… na Pána, který nakonec pozve „k radosti, ke stolu“. „Vejdi a raduj se u stolu svého Pána“. Ještě má přijít (po tom všem) To…
O to jde. Proti lenosti je očekáváni. Očekávání je „osobní“. Znamená víc, než neevidovat tak přísně zklamání, jak k tomu máme někdy sklon. Očekávání – to se musí vázat s „někým“.
Někdo „je na vás zvědavý“. (Potřebuje vás). Opravdu.
Někdo vstupuje, přichází, smíte čekat…
Tedy – osobní otázka: Máte koho čekat? Víte, že jste očekáváni?
Ne, spletl jsem to. Bez otazníku. Máte koho čekat. Jste očekáváni (pozváni). Udělejte si evidenci koho, u koho… Je divné, jak na to zapomínáme. Jak se nám to vytrácí…
Proti lenosti, na „povzbuzení srdce“ je dobré užívat jako lék „Naději“. Což znamená: Srdce se opře „o někoho venku“, naproti. Čeká na něj a také si připadá – že „je na mě někdo zvědavý“.
Je nám možné Naději „předepsat“? Ježíše Krista znáte. Kvůli němu jste tady. S Ním se vracelo a vrací očekávání do života. Neustále „vane“, proudí, naléhá, vrací se. Vzdor všem zklamáním. Vzdor zradě. I vzdor smrti. … Zásadní, stálé, dobré očekávání. Tomu se říká „naděje“. (A spojuje se s tím spousta dalších věcí, jako je odpuštění…).
D
To by mohlo stačit… když bychom to opravdu domysleli, „prožili do konce“. Přesto bych chtěl ještě upozornit na jeden paradox z podobenství (který k očekávání patří). Vyjadřuje jej slovo „svěřil“. („Pán svěřil služebníkům…“) Ten paradox zdůrazní, že očekávání je opravdu věc nejvíc a nakonec osobní (abychom se nespletli a nespojili očekávání s „ambicemi“ („čekám, těším se na to, že tohle nebo tohle dokážu, získám“) nebo podobně…)
Víte, tím se také často „srdce unaví“: Když se zajímá jen o to, co je „mé“, nebo co by mohlo „být mé“. A jinak o nic.
Dovedete si představit někoho, kdo by vnímal jen to – co je jeho, co dělá a cítí sám, který nemá vůbec smysl pro to, co „není jeho“, co nedělá sám. Jaký by byl? Velmi „ztuhlý“, že? A v tom líný přes neskutečné pracovní nasazení…
„Hrdinové“ z podobenství to v zásadě mají jinak. Paradoxní.
„Hřivny“ – jsou jejich a nejsou jejich. To je ten paradox pro „teplo do srdce“. Brát „jako své“ to, co „není mé“, a vědět to, „že to není mé“. Je to svěřené…
V tom to je, to prozrazuje, že srdce „ještě tluče“.
Vzít „za své“, co „není mé“ a vědět to, přijímat všechno jako svěřené. Všechno je nakonec tak, každý den, i práce, každá hřivna, talent, natož druhý člověk, celý život.
Tomuhle největšímu paradoxu (osobního) života se říká láska. Když to člověk připustí, pozná, pak se život stane takovým dobrým, nadějným „podílnictvím“. Všechno je nabídnutým, svěřeným podílem…
Je s tím spojená také „starost“ a možná i „strach“ (i láska zná strach), ale je to jediná dobrá podoba starosti a strachu…, spojena s očekáváním (jak jsme o něm mluvili) „neunavuje srdce k smrti“.
Smíte proti lenosti („co mi je do… života“) nasadit naději a lásku. Ježíše Krista.
A ať vám s tím pomohou i lidé okolo. „Buďte na ně zvědavi (čekejte, co… „provedou“ (v dobrém slova smyslu), a nebraňte se myšlence, pocitu, že „oni jsou zvědavi na vás“ (v dobrém slova smyslu).
A pomáhejte druhým také od jejich „sklonu k lenosti“. Dávejte jim najevo, že jste na ně zvědavi (že jsou pro vás důležití).
Děkujeme za všechny chvíle a lidi, kteří na tom měli účast – že naše srdce se povzbudilo. Děkujeme za to, že ty „jsi na nás zvědavý“, a my můžeme být velmi a v dobrém očekávat to, co Nakonec přijde.
|
