okamžik Pádu

Dnes bychom nejprve měli mluvit o tom, jaké to má zlatokop.

Proč? Copak to můžeme vědět? Co s ním můžeme mít společného?
Zlatokop má písek ze dna řeky a hledá v něm zlato.
A my máme zlo a dobro. Dobro někde ve zlu zamíchané.

A jde o to: dostat od sebe písek a zlato. Zlo a dobro.
Tak jako zlatokop přesíváte, přesíváte, rýžujete... až se zlato objeví. Rozhrnout, rozestřít, oddělit... Na jednu stranu zlato, na druhou písek.

Tedy: děláte to? Asi ano. Tak se můžete podívat - na svoje manželství, na vztah k dětem, na... kariéru, na celý život... Zlato v písku....
Jde vám to? Jak se vám rýžuje? Lesknou se valounky zlata? Nebo je to samý písek?

Jsme jako zlatokop. Který má ale potíž: včera se mi zdálo, že jsem našel zlato, ale - kam se přes noc ztratilo. Vždyť je to jen písek. Nebo: myslel jsem si, že mi zlato přinese štěstí - a ono naopak.

My jsme začali posledně číst třetí příběh o začátku a konci zla - Adamův.
Adamův příběh by mohl zlatokopovi pomoci. Je v něm velmi nápadné, že jedna a stejná věc - může být viděná jakoby ze dvou stran. (Zlato se opravdu může stát pískem a může přinést neštěstí). Dvakrát se píše o práci, o sexu, o vztazích, o životě... A pokaždé docela jinak. Jednou s požehnáním, podruhé s prokletím. Jak je možné, že jedna a stejná věc může být tak jiná? Může působit radost i bolest. Jak může padnout požehnání i prokletí nad jednou a stejnou věcí?

*** Tak se dáme na archeologa.

Proč? Co s ním můžeme mít společného?
Archeolog odkrývá vrstvy, jednu po druhé a z nich odečítá jednu dobu za druhou, odečítá, co se dělo. Tady byla bohatá doba. Tady byl nějaký požár, který všechno spálil. Tady to bylo lepší. Tady zase povodeň...

Spíš než rozestřít (oddělit) se to musí - dát do pořadí.
Najít místo, kde... kdy... se něco stalo, zlomilo. Zachytit chvíli proměny.
Podstatný je čas. Že to je o kus dál.

Jistě není snadné zjistit přesně ten okamžik, v kterém se něco stalo, změnilo. Ale je to důležité - tušit... Protože ten okamžik poznamenává to, co se dělo, děje pak. Příběh má svou návaznost, jedno se váže na druhé...

Také tak se můžete podívat - na svoje manželství, na vztah k dětem, na... kariéru, na (ztracená) přátelství, na celý život... jako na příběh chvíli za chvílí, okamžik za okamžikem. Jak jdou za sebou - a kde se to zlomilo.

Mohlo, mělo by to být Jinak. To je pocit, který se nám vrací a vrací.
Cítit to můžeme různě. V smutku, v pocitu viny, stesku, v zklamání.

Adamův příběh nabízí možnost nahlédnout do chvíle, kdy se stane přesmyčka, zlom, posun, kdy to, co bylo dobré se stane jiným...
O takové nahlédnutí se budeme pokoušet.

*** Nestane se ale archeolog zkoumající základy, odkrývající vrstvy, nakonec detektivem a soudcem nebo souzeným? Bude se přece hledat místo, kde se to zlomilo, zkazilo. To znamená, že se bude hledat vina... A tím pádem taky viník...
Není pak lepší zůstat jen zlatokop, těšit se z každého zrnka písku, které se zaleskne v písku... Asi proto je dnes většina lidí jen zlatokopy (ohroženými smutkem - že je v poslední době nějak málo zlata, a steskem a závratí z toho - že to, co ještě kdysi přece bylo zlato už jakoby byl jenom písek).

Ale stejně se o to nahlédnutí - "archeologické" pokusíme.
Z jednoho důvodu to můžeme, kvůli dvěma věcem se to vyplatí:

Ten důvod (z kterého to můžeme): Čekání (život je očekávání, i zlatokop očekává - co se objeví v písku...) nemusí být naplněno jen hrůzou.
Adamův příběh totiž má svůj běh. Sice se v něm roztočilo kolo zla. Vyhnání z ráje, prokletí práce, vztahů... jde dál - dojde k bratrovraždě. A dál... a vypadá to, že zlo nemá svou hranici a zmocnilo se všeho. Ale dojde až k příběhu potopy, s kterou vývoj zla dostává svou hranici, v které se "obrací vývoj" a do hry vstoupí také Bůh (který jakoby dosud jen přihlížel - však taky co mu zbývalo, když zlé přišlo přes člověka...) s duhou, se slibem uchovat zemi...
Adamův příběh nabízí i tuto možnost - podívat se z větší dálky - udělat si takový "přehled" a "výhled", zahlédnout proměnu "zpátky", k dobrému, zachycení zla. Adamův příběh se stává příběhem Noeho... a dalších a nakonec "druhého Adama" - Krista. Který zachycuje zlé - na vlastním těle a z lásky.

Ty dvě věci (kvůli kterým se to vyplatí):
Bez vnímání souvislosti okamžiků nezůstane smysl pro vnímání vztahů a všechno zaplaví hrozná samota (zlatokopové bývají hrozně sami).
Jen když se vnímá - že věci mají svůj běh, svůj čas, pak se otvírá možnost, že příběh se může obrátit, že zlé (právě, zase) v určitou chvíli může "být odpuštěno".

*** Je důležité, aby člověk mohl být jako zlatokop (aby měl odvahu hledat zlato v písku schované) i jako archeolog (aby měl odvahu zkoumat vrstvy, běh příběhu).
Ale patřit k tomu smí (musí) zkušenost odpuštění a pokojné srdce a smysl pro souvislosti a vztahy.
Takovou šanci nám dává Adamův příběh. Tak u něj ještě zůstaneme.