Vina I.

Mluvíme o zkušenosti s Bohem. K ní patří zkušenost dobra a zla.

Prošli jsme dvěma systémy chápání zla. Bránu k prvnímu nám otvíral symbol poskvrny, druhý symbol hříchu. První brána trochu skřípala, byla zatuhlá, druhá nám mohla být "zjevením" (protože to jsme tušili a prožili - že když je to s druhými dobře, na důvěru a bezpečí, tak se děje dobré... jen jsme si to možná ještě takhle prostě neřekli)

Dnes vejdeme do třetího chápání zla a dobra (posledního). Otvírá se symbolem "vina".

A

---

Co znamená prožít zlo jako vinu?
Instruktivní pro to může být příběh farizeje a "celníka". Máte je před sebou? Představte si je...

Jsou tak rozdílní... Co je spojuje?
Jinak stojí, mají různá gesta, říkají každý docela jiná slova, ale důraz, důraz je stejný: Důraz je na "já". Slituj se nade mnou... , říká celník, "Já..." říká farizeus.
Oba mluví o sobě. Prožívají sebe sama.

To je zkušenost se zlem (a dobrem), prožívaná jako vina.
Důraz je na Já... Já jsem něco udělal nebo neudělal, já jsem se rozhodl, já mám za sebou nějaké činy a kroky... a... já za ně přijímám odpovědnost (ať chci nebo ne, lepí se na mě, pronásledují mě, "ulpěly na mně, ve mně", mám je jako cenovku na duši, na srdci, ve svědomí...!),
A pak prožívám sám sebe tak... nebo tak... jako celník nebo farizeus.

Celník: A teď je mi z toho všeho, co jsem... úzko, smutno, pachuť mám v srdci, na duši, moje svědomí se mnou nemluví... jsem na odpis, k ničemu, bez ceny... Ošklivé... ošklivý... ošklivím se sám sobě...

Farizeus: já... jsem se snažil, moje kroky, jednání, moje činy byly takové - abych s nimi mohl být spokojen, a jsem, mohu si je hrdě vypočítat a mohu se o ně opřít...

Posun v chápání dobra a zla: dojde mi, že já... jsem se rozhodoval a jednal, dobře nebo špatně, a mám ze sebe ošklivý nebo příjemný pocit. Stydím se, nebo jsem hrdý.
Prožívat zlo jako mou vinu (nebo dobro jako mou zásluhu), to prozrazuje, že se těžiště zkušenosti zla a dobra přesune do člověka, do svědomí, do duše, do srdce... Opravdu jako když se objeví cenovka někde na mně, ve mně, - a já si odečítám - hmm, klesající hodnota, tak pro výprodej, nebo: ááá, zboží v kursu.

V systémech zla vlastně sledujeme posun těžiště - nejprve bylo venku ("poskvrna"), pak bylo mezi (mezi námi - "hřích), teď sklouzne do svědomí, do duše... a prožívá se jako "vina" (můj dluh, břemeno).

B

---

Pro vyjasnění a doplnění bych si potřeboval představit ještě jednoho, třetího - který jde okolo, a nahlédne chrámovými dveřmi a diví se, co tam ti dva dělají...
Napadne ho: proč tohle "řeší"? Není to jedno - co člověk

udělal nebo neudělal? To už je stejně pryč. Ohlížet se za tím? A hodnotit to...? Proč? Co je komu po tom? A proč by se s tím člověk měl trápit.
Zakroutí hlavou a jde dál. Po svém. Svou ulicí, svým světem. Za svými záměry...
Ten třetí je kdo? "Svévolník".

Ty první dva (farizeje a celníka) spojuje ještě to, že oba jsou v chrámu a že se pokouší mluvit s Bohem. Pocit viny nebo zásluhy souvisí pořád ještě s "tváří druhého", s "instancí" druhého... (Je jedno, že se mi "zniternil", že už ho mám trochu v sobě... Tím je to složitější jen...). Před tváří druhého, Boží se stydím nebo jsem hrdý...

Celník by mohl dodat, vlastně to tak říká: Ošklivím se sobě a tobě asi taky.
A farizeus: líbím se sobě a tobě asi taky.

Ten třetí už to nemá, tedy nechce mít. Říká si: co je mi po tobě. Nezná stud ani hrdost. Nechce znát někoho jiného...

C

---

Ptal jsem se, jestli ty dva "máte před sebou".
Ale my jako bychom je měli taky v sobě. Celníka a farizeje.
Uvědomujeme si váhu, dopad rozhodování, a že všechno má důsledky, podepisuje se to na mně a na mém okolí a že utéci se tomu docela nedá a že musím převzít odpovědnost... a že něco bylo špatně a něco snad dobře. Takže pocítím ošklivost, stud nad sebou. Nebo hrdost.
Stud, a hrdost.

Máme v sobě i toho třetího, "svévolníka", který zkouší zapomenout. Tvářit se, že se vůči nikomu nemusím "vztahovat" a že před nikým se člověk nemusí stydět...
Pýchu.

Máme všechny tři v sobě. To je tedy "collegium..."! Stud, hrdost, pýcha.
Co s nimi? Budeme se ještě učit.

Dnes možná jen - komu z těch tří dáváte nejvíc slovo, na kterého z nich nejvíc dáte?
Ten třetí (pýcha) vypadá tak, že se s ním nic a nikdo jen tak nepohne... Je to bojovník.
Ten první (hrdost) vypadá - že je spokojený.
Ten druhý... je smutný. Smutek není nic moc. S tím třetím je potíž... Ale Bůh ji s ním nemá! Víte proč? Bolí to třeba, když vám dojde - nic moc, ošklivé... Ale... pak člověk neuvízne sám v sobě. Neutopí se sám v sobě. Vyhlíží...

Ten třetí (pýcha), ten, co vypadá tak, že se s ním nic a nikdo jen tak nepohne... je sice bojovník. Ale... Je to barbar. Asi taky hlupák. Ignorant.
Ten první (hrdý), ten, co vypadá - že je spokojený, ten čím dál víc a častěji potřebuje ujišťovat, jak je dobrý. Že je "v kursu". Až je s tím trapný. Točívá se kolem sebe pořád "dokola". Že si člověk říká - tohle nemůže dobře dopadnout. Je na cestě k zklamání...
Ten druhý (pokora)... ten může dostat, co hledá... Má důvodnou naději, že se "dotluče". Tohle by mohlo dobře dopadnout.