Fascinans

Procházíme rysy zkušeností s Bohem. Dnes máme přidat další…
Nejprve bychom ale měli chvíli mluvit o radosti. Jakou znáte radost? Z čeho? (Mládež na své biblické hodině přišla na dost věcí… )

A

---

Jedna radost: Můžeme jí říkat "královská". Radost krále, který obhlíží a užívá svoje království. Tohle je moje. Tohle ke mně patří. Nad tímhle mám moc. Tohle si mohu užít… Výsostný pocit (moci a vlastnictví)
Znáte královskou radost. O čem byste řekli, že je vaše a co vám takhle dělá radost, co takhle "užíváte"? Které věci, nebo peníze, uznání, jídlo, pití, úspěch, vliv, vlastní schopnosti a jejich užití, práce…?

Jiná radost: "Přátelská". Je mír s okolními králi. Hranice s druhými (králi) přestanou být nebezpečné, znepokojující. Vládne pokoj. Nemusím se bát vpádu. Nemusím se bát anexe. Mohu čekat návštěvu.

Vyhodnocení: Které z obou radostí dáváte přednost?
Víc se věnujeme radostem královským. Protože na ně "(si) stačíme sami". Ty se také dnes víc cení. K nim nepotřebujeme nikoho jiného.
Ale ke královským radostem patří také hluboké strasti. Králové bývají nejvíc nešťastní, týraní lidé: k tomu pocitu: "tohle mi patří" patří… se druží otázka: "A tohle snad už ne…?" To zneklidňuje, týrá. Králové mívají v sobě jakousi zběsilost. Nemají na ničem dost. Dobývají nová a nová území v šílených dobyvačných válkách. A propadají přitom všelijaké paranoie. Navyšuje se jmění a možnosti a… do-nekonečna, a na konci nebývá štěstí, ale smutek …

To ta druhá radost - přátelská - má v tomhle výhodu: sice nezáleží jen na mně, i ten druhý musí chtít "uzavřít příměří", je tu riziko důvěry. Ale z "jiného, nepřátelského krále (soka)" se stane soused, přítel. Nad krajinou visí mír.
Není válečný stav. Nemusí se hlídat vytažené padací mosty. Stráže na hradbách mohou dostat volno. Uvolní se spousta dobré energie.
To je jiná radost! To moje i tvoje je cenné a my se o to někdy nějakým způsobem sdílíme.

C

---

Ale ještě je Jiná radost - a to je další rys zkušenosti s Bohem, které se říká "fascinans" . Radost dávající nesrovnatelné blaho… To patří do zkušenosti s Bohem jako druhý pól k tomu "tremendum" (otřásající, odtlačující), fascinans je "přitahující"…
"Mému srdci dáváš větší radost než oni mají ze svých žní a vinobraní (to je ta královská radost - ze žní a vinobraní)."

Překročí se ta situace ("kralování", které je vždycky osamělé, v moderní řeči se tomu říká: "odcizení")… překoná se její "osidlo", její svod, její prokletí.
A člověk neztratí docela vědomí sebe sama jako "sebe sama" a druhého jako "jeho sama", ale prožije, jak je to provázáno "v kořenech", jak to všechno koření hluboce, že to má základ - který to moje i tvoje překračuje, přesahuje… A všichni na tom mají nějaký podíl. A tak se všechno spojuje. A na základě toho všechno je.

Tremendum. K tremendum patří "propast".
Člověka zamrazí "jak nicotný je". Otevře se propast.
Otevřely se hlubiny, nesmírné, nezachytitelné, neobsáhnutelné, neudržitelné…
Dojde nám, jak nedokonalé, malé, nesoběstačné… je to, co žijeme, máme. (Konec s pocitem našeho zvláštního "kralování").

Fascinans. K fascinans patří "základ".
Člověk při tom dostane nějakou (paradox!) půdu pod nohy, oporu. Základ. (Na tomhle se dá stát, a stavět, o to se dá opřít).
Jako když objevíte pramen, který vám nikdy nebude patřit. Ale je i pro vás. Vy k tomu prameni můžete chodit a pít z něj, i když není "váš". A není po něm žízeň.
A dostaví se radost, "neskutečný" pocit "blaženosti". Která se nedá popsat. Je zvláštní, že ve vyjádření této stránky zkušenosti s Bohem najdete strašně málo konkrétních popisů, důvodů.

Vyjádřit, zdůvodnit se tato radost nedá (a nějak to nepotřebuje). Nápadné je, že i řeč v takových chvílích přestává stačit. Mluví se pak v slovech "ledabylých", která nedbají na výslovnost a gramatiku a sémantiku, takže to připomíná koktání nebo žvatlání - říká se tomu "mluvení jazyky".

E

---

Radost tohoto "fascinans" je zřetelná na spoustě míst v bibli:
V žalmech při chválách.
Nebo v příběhu o proměnění na hoře (M 8) "Je dobré být tady…", říkají učedníci, (není kam jít už, poutník se dostal k cíli cesty…). Každé potkání se Vzkříšeným je takové. "Zůstaň s námi, Pane…"
Nebo vylití Ducha svatého.

Nebo kdybychom dokázali zapomenout na svůj ("královský") problém s emancipovaností, tak by tu chvíli "fascinans" vyjadřoval krásně návrat marnotratného syna. Nejde o strašlivě pokořující návrat, jak se zdá "královi v nás". Ne, to je jinak: Já … (dosaďte si i jméno i osud i... i svoje) - sem (znovu) smím patřit.
Je návrat, je to jako Adamův (a Evin) návrat do ráje!

Nebo biblickým obrazem: ratolest - například vinného kmene - (jestli je schopna mít radost…) by mohla mít radost z toho, že patří ke kmeni a skrze něj k "tomu všemu"…

F

---

Je postní doba. První můj pocit byl, že nám to nevyšlo - začíná doba půstu, doba odříkání, to se tenhle rys zkušenost s Bohem - "blaženost" - nebude hodit, protože přece půst je něco jiného, je to odříkání, zatnutí zubů, odsunutí něčeho, na co bych měl chuť, co mě láká, ale co nesmím…
Ale pak mi bylo čím dál víc zřejmé, že "fascinans" je zvláště vhodné téma pro začátek postní doby - znamená to: můžeme nechat svých jen "královských radostí", nesoustředit se jen na ně . I svou roli krále mohu "omezit", stejně hlavní kus neštěstí a bolesti každého lidského osudu tkví v ní - když "královská role" přebují, protože "to není v tom", kolik zahrnu, obsáhnu a užiji.
Tohle připomíná "půst". Mohu si i odříci. I ve prospěch druhého. Přiblíží mě to té druhé radosti, přátelské. A může mě to přiblížit i té třetí radosti. Která je nesrovnatelně hlubší, větší, krásnější…